Erben 4/043 | O Velvary o Velvary!

26 words

Erben 4/043 | O Velvary o Velvary! (100%)
O Velvary, o Velvary! kde jsou mé tolary? jed jsem, pil jsem, hodoval jsem, hezké holky miloval jsem: o Velvary, o Velvary! kde jsou mé tolary?

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (58%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 0374 | Vím já jednu hospodu (53%)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.

Erben 3/060 | Pantáto pantáto (50%)
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.

Erben 2/644 | U cimbálu stála (49%)
U cimbálu stála, pořád trucovala, dokud jsem nevhodil dolar do cimbála. Tolar do cimbála, dva zlaty jsem propil, ještě jsem si k tomu novy boty koupil. Sobě novy boty, holce pantoflíčky, aby mně dávala upřímny hubičky.

Erben 2/300 | Ach pole políčko (48%)
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!

Erben 3/027 | Jaké to trápení (48%)
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.

Sušil 1601 | Ach co to tam Šusci v (48%)
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.

Galko 1/473 | Vyletela kukulienka zo skaly (47%)
Vyletela kukulienka zo skaly, kebych ja mal plné vrecká toláry, poslal bych si pre muziku do Prahy; muzika by pekne hrala, má milá by tancovala a ja s ní. Vyletela kukulienka zo skaly, keby sme to švarné dievča dostali! Nebola to kukulienka, lež bol vták; keď ma nechceš milovati, nechaj tak!

Sušil 1323 | Kázala mně moje máti (46%)
Kázala mně moje máti ševca sobě namlouvati; toho nechci. Má veliké zuby, hubu má na ruby, [: toho nechci. :] Kázala mně moje máti krejčího si namlouvati; toho nechci. A on dycky píchá křivo vedle štycha, toho nechci. Kázala mně moje máti kováře si namlouvati; toho nechci. A on dycky buch, buch, dělá dycky na dluh toho nechci. Kázala mně moje máti provazníka namlouvati; toho nechci. A on coufá zpátkem, pohybuje zadkem, toho nechci. Kázala mně moje máti šifláře si namlouvati; toho nechci. A on dělá šifličky a miluje děvečky; toho nechci. Kázala mně moje máti rasa sobě namlouvati. Toho já chci. Pár valášků stáhne, pár tolárků shrábne, toho já chci.1)

Bartoš 1901 / 0951 | A ponech ňa ženičko trochu vesełého (46%)
A ponech ňa, ženičko, trochu vesełého, šak sem já ti nepropíł [: grejcara tvojého. :] A grejcara tvojého, široké toľary, šak to moje ručičky [: těžko naděłały. :] A tuľigaj, tuľigaj, šak ty dotuľigáš, jak peníze propíješ [: domu ticho příjdeš. :] Píjaľi, píjaľi, dvá chlapečci maľí, aj oni píjať budú [: dokuď živi budú. :]