Bartoš 1901 / 0719b | Vždycky jsem ti pravila

21 words

Bartoš 1901 / 0719b | Vždycky jsem ti pravila (100%)
Vždycky jsem ti pravila od prvopočátku: Nedělej chodníka přes naši zahrádku. Nedělej, nedělej, hrubě ztlačeného, nebudu já tvoja, budu já jiného.

Smutný 02/021 | Idzeme idzem chodníka nevieme (90%)
Idzeme, idzem, chodníka nevieme

Sušil 1601 | Ach co to tam Šusci v (6%)
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.

Sušil 0464 | Zpívala bych sobě (6%)
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!

Bartoš 1901 / 0604 | (6%)
1. Ach máło ty ně, miłá, máło ty ně věříš, že małým okénečkem dycky za mnú hľedíš. Ach, jak bych ti, synečku, jak bych ti věřiła, dyž sem já tvoju łásku v něděľu zkusiła. Ach ťažko je ně ťažko na mojém srdečku, ach, jak by ně ho zvázáł hedbavnú šňůrečkú. Ach, hedbavná šňůrečka, ona je teňučká, ona sa ně vřezała hrubě do srdečka. 2. Ach synečkova mati, ona je tak dobrá, nedała si ně vzít, že su já chudobná. Ach já na ňu odkážu, takovú otázku, nech si svoje syny uváže na provázku. Ach ľesti nezdrží, súkenný provázek, nech si dá uděłat cigánu řetázek.

Bartoš 1901 / 0553 | Včéra před večerem (6%)
Včéra před večerem, ked sem vodu brała, šohajova mama na mňa zavołała. Podaj ně, ceruško, téj studenej vody; šak ten můj syneček dávno k tobě chodí. Vody sem podaľa, syna ně nedała, šohajova mati cigánkú ostała. Keby ně ho dała, týdeň bych í žała, ešče bych í za to mamičko říkała. Aľe ně ho nedá, že sem hrubě bľedá, šohajek červený, až ho barva mění. Šohajova mama, dycky na mňa repce, že ně kupovaľa po toraľi čepce. Po toraľi čepce, po złatém kaničky. To były kaničky od mojéj mamičky. Šohajova mati, veliká cigánka, bodaj í narostła na hłavě pohanka. Dal by ně to Pámbu, kebych í ju žała, ľehe*) by sem í ju s koreněm trhała. Šohajova mama, na mňa odkázała, abych na jejího syna nečekała. Chudobná děvečka v chudobě chovaná, ľepší, ľež bohatá, jak kráva rohatá. A já sem í dała takovú otázku: nech si ho uváže doma na retázku. Doma na retázku, na hedbavnú šňůrku, aby í nechodił za chudobnú dívkú.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (6%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Sušil 0239 | Šel stařiček dolinú (6%)
[: Šel stařiček dolinú :] až k svatému Hostýnu. Šel tam přes jeden krchov, jednoho pána přes hrob. Kdož po mém hrobě ide, studenú rosu myje? Já, panáčku, sluha tvůj, služebníček věrný tvůj. Odkažte tam mej paní, nech šije čechel nový. Že je tento juž shnilý, od sirot uplakaný. Paní nemeškala, hned na krchov běžala. Otvíraj sa, hrob hrubý, mého pána dům nový. Jak sa ten hrob otevřel, sivý holub vyletěl. Ta paní sa ulekla, hned na kolena klekla. Nelekaj sa, paní má, šak to byla duše má. Přiletěli andělé, vzali duši do nebe. Přiletěli po druhej, vzali tělo předrahé.

Sušil 1359 | Bože můj nebeský (6%)
Bože můj nebeský, jak je mně hrubě zle, [: kdo mě nevychoval, :] ten mně rozkazuje. A kdo mě vychoval, leží v černej zemi, ten by rozkazoval, vjec mu možná není. Ach, rodiči milí, vy ste pochovaní; vy o tom nevíte, jaké mám súžení. Súží mě chudoba, nemám místa svého, a já dycky prosím Pána Boha svého, by mě dal místečko u Jána svatého.1)

Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny (6%)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.

Sušil 0741 | Jezerečko vyschlo (6%)
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.