Bartoš 1901 / 0728 | Ózká cesta ózká za mó miló

18 words

Bartoš 1901 / 0728 | Ózká cesta ózká za mó miló (100%)
Ózká cesta, ózká za mó miló dneska; nebela be ózká, debe bela láska, šel bech za ňó dneska.

Bartoš 1901 / 0508 | Ózká cesta ózká (79%)
Ózká cesta, ózká, k mé miľence dneska; nebyła by ózká, dyby była hezká, šił bych za ňó dneska. Já tu nezustanu, a já mosém domu, koničky širovať, botečky pucovať a pryč maširovať.

Bartoš 1901 / 1086 | Panenko bela bes červená jako les* (20%)
Panenko, bela bes červená jako les,* debes bela nechodila s chlapcama za oves. To sem já nebela, to bela tá hiná, to bela tá kamarádka, co mě prozradila. Belas kamarádka, ale jož nebodeš, počké jenom kamarádko, šak hambě nehondeš.

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (20%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«

Bartoš 1901 / 0793 | Debes bela nechodila do té panské (20%)
Debes bela nechodila do té panské seči, nebela bes věděla, jak ti věnec svěčí.

Sušil 1721 | Ať včerá bela neděla (20%)
Ať včerá bela neděla, a já sem duma nebela. Bela tam mša svatá za naše děvčata, a já sem na ní nebela. Včerá bel zasvěcené deň, kdepak ten šohajíček bel? Dala sem mu kvinde, šel k panence jinde, ach, snad už na mne zapomněl.

Bartoš 1901 / 1180 | Na líšenským zámko (20%)
Na líšenským zámko honili cegánko a ja ju ja; nebela cegánka, bela má galánka, — moja milá. Chceš-li moja býti mosíš se mnó híti — do tábora; tam se sezdat dáme, roke si podáme, — bodeš moja.

Bartoš 1901 / 1058 | Oj kam pak se poděla (20%)
Oj, kam pak se poděla, ta Růžkova rodina? [: Oj, jak be jakživa, v Bohonicích nebela. :] Oj, kam pak se poděli, ti Růžkoví synoví? [: Oj, jak be jakživi, v Bohonicích nebeli. :] Ti Růžkoví synoví, žádné na ně nic neví, [: debe na ně co věděl, tak be na ně pověděl. :]

Bartoš 1901 / 0589 | Dunajo Dunajo převelmi široká (20%)
[: Dunajo, Dunajo, převelmi široká, :] [: přeletěla přes ňo, přeletěla přes ňo hosička divoká. :] [: Přeletěla přes ňo jenom jednó v roce :] [: vepila voděnko, vepila voděnko všecko na potoce. :] [: Voděnko vepila, kalisko nechala :] [: kéž sem ti můj milé, můj holóbko sivé, nebela poznala. :]

Bartoš 1901 / 1200 | Měsíček jasně svítí (3%)
Měsíček jasně svítí, radosť za pannou jíti, k hájíčku je cesta dlouhá, má panenka na mne čeká, chce se mnou dnes mluviti. Chce se mnou dnes mluviti, něco mně pověděti, že ti moji kamarádi, něco o mně povídají, že mne chtějí zabiti. Dal sem se cestou jinší, zrovna k mé nejmilejší, sedl sem si mezi kvíti, vidím dva mládence jíti, srdce mne již netěší. Šel sem za ní kousek dál, bych tu lásku vyzkoumal, tu po malé krátké chvíli, má milá se vede s jiným, jsem tu lásku vyzkoumal. Vyzkoumal sem ji prudce, zabolelo mne srdce, dyby chlapce verbovali, pod myslivce a dragóny šel bych a též dal bych se. Dostanu já koníčka, pěkně osedlaného, můj koníček se mnou točí, mé panence tekou z očí, ach, slzy bez přestání. Bílý šátek v ruce má, modré oči utírá, a ten šátek dávám tobě, abys ty si zpomněl na mě, až pak budeš na vojně. Nech ho, milá, nech sobě, až já budu na vojně, bys ty mohla trucovati, a ze mne blázna dělati, nešlo štěstí tobě.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (3%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,