Bartoš 1901 / 0760 | Ach prší prší rosička

34 words

Bartoš 1901 / 0760 | Ach prší prší rosička (100%)
Ach prší, prší rosička, spały by moje očička, spały by moje, spały by tvoje, spały by ony oboje. Ach prší, prší ľistopád, zkažte pozdravení nastokráť, zkažte pozdravení mýmu potěšení, že už ho míním zanechat.

Černík 1908 / 234 | Ej po rýnecku (32%)
Po rýnečku chodzila, v hrsci pérenko nosila, pój sem, šohajko, moje srdénko, čosi som ci kúpila. Já to pérenko rád vezněm, tebja, duša má, něveznem, máš ty, Hanička, červené liečka, tebja veru něveznem. Ach, padá, padá listopad, pozdravujem ťa nastokrát, tvé pozdravenie, mé pocešenie, že ťa mosím zaněchac.

Sušil 0455 | Běži voda běži (31%)
Běži voda, běži, po kamenich šusti. Zkazal mně můj mily, že mne už opusti; dle slovečka jedneho pozbyla sem milého. Dycky mně sliboval, stoja v našej sini, že mne nězaněcha, dyby měl sto jinych. A ješče žadnej něměl, a už na mne zapomněl. Ja přijdu k muzice, stojim vedle kola, můj mily se toči, něboji se Boha, kole mne se otira, jinu do taňca bira. Šla ona do domu, lehla na lůžečko: Ach, potěš mi, Bože, to moje srdečko. A tu přijdě a buři: Staň, ma mila, otevři. Cos mi ty tu přišlo, něščastne stvořeni! Nadarmo je všecko to tvoje choděni; neb ja juž mam jineho, Pana Boha sameho.1) A ja tebe prosim, bys se něhněvala, červeným hedbavim šatek vyšivala; neb sem ja ten, co sem byl, navratiť se zas minim.

Bartoš 1901 / 0878 | Dyž do komory v kročiła (20%)
[: Dyž do komory v kročiła, :] zeľený vínek, złatý prstýnek słožiła. [: Słožiła tě ho na stoľe, :] vezmi ho k sobě, mý černooký pachoľe. [: Pachoľe brało, zpívało, :] červený ľíčka, černý očička płakały. [: Dvanást trubačů trúbiło, :] a to se všecko, mýmu miłýmu ľíbiło.

Bartoš 1901 / 0356 | Dé mi Bože jednó jedinéčkó (20%)
Dé mi Bože jednó, jedinéčkó, abych přišła pod to okýnečko, hde miłuje syneček děvečku, a mě boľé srdečko. Ja boľé mě, nesmím pověděti, ani mi to možná vysłoviti, ani mi to dovoľeno néni, co já mosím tajiti. Mý tajemství po zahradě chodí, mýmu srdci ľamentacíškodí, dyby mi tak słunečko svítiło, co mě kdysi těšiło. Netěšé mě nic můj némiľéší, jen mě těšé obraz nékrásnéší, ten obrázek Panenky Marie, ten v mým srdci dycky je. Každodenně modľitbičku skłádám, aby přišił starodávní gaľán, kerýho já ve svým srdci chovám, kerýho já ráda mám.

Erben 2/363 | Ach prší prší rosička! (19%)
Ach prší, prší rosička! spaly by moje očička, spaly by moje, spaly by tvoje, spaly by ony oboje. Ach prší, prší napořád! zkažte pozdravit nastokrát, zkažte pozdravení mému potěšení, že už ho musím zanechat. Na svého koníčka sedám, ještě se jednou ohledám, někde-li tu není moje potěšení, ať se s ním ještě rozžehnám.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (13%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0402 | Žalo děvče žalo trávu (12%)
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko vinohradu. Pán sa na ňu z okna dívá, on si na ňu rukú kývá. Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Čiré pole projíždžali, až sa k děvčati dostali. Daj nám, děvče, daj nám záloh, žes na panském trávu žalo. Dávala jim svú plachtičku, pán ju pojal za ručičku. Už si, děvče, už si moje, líbí sa mně líčko tvoje. Tobě moje a mně tvoje, líbijá sa nám oboje.

Bartoš 1901 / 0854 | Jož sem te pantlečke zedrala (12%)
Jož sem te pantlečke zedrala, co mně má maměnka zjednala, Zjednala mě dvoje a tatíček troje jož sem je oboje zedrala.

Bartoš 1901 / 0570 | Prší déšč prší déšč (5%)
Prší déšč, prší déšč, aj rosička padá, nech si žádná panna v łásce nezakłádá. Já som taká boła, čo som zakłádała, nenadáła som sa, žeby ma skłamała. Boła łáska, boła medzi nama dvema, aľe ju zkaziła jenna stará žena. Neboła to žena, ľež to boła dzyévka, aby neznosiła panenského vyénka. Keby boły hory samé papýrové a voda atrament, hvezdy písarové, Keby to spisovał šetek široký svet, ešče by nespísał méj łásky destament.

Bartoš 1901 / 1342 | Na strapačku prší rosa studená (4%)
Na strapačku prší rosa studená, nepůjdem já za młynára, mamko má, młynár tedy najvěc meľe, dyž najvěčí déšč sa ľéje, duša má. Na strapačku prší 'rosa studená, nepůjdem já za sedľáka, mamko má, sedľák tedy kope, ore, dyž najvěčí słunko hréje, duša má. Na to sem sa uči, uči, učiła, a dó školy chodi, chodi, chodiła, abych já tech černookých młádenečků šidi, šidi, šidiła. Jaké moje uče, uče, učení, a do školy chodě, chodě, chodění, na tú łásku, můj obrázku, nasypeme kame, kame, kamení.