Bartoš 1901 / 1074 | Slavení práva

16 words

Bartoš 1901 / 1074 | Slavení práva (100%)
Slavení práva. Jedna, dvě, dvě jsou dvě, kdo jich nechce počítati, ten se může přesvědčiti, že jsou dvě.

Erben 2/619 | Káča má Káča má (93%)
Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama: kdo chce s Káčou tancovali, nesmí ji je zamazati; Káča má, Káča má šněrovačku s prýmama. Káča má, Káča má šněrovačku s kolama; kdo chce Káču milovati, musí na ni odprodali 1) pár koná, pár volu, naposledy stodolu. 1) musí umět počítati, čtyry sta, nebo pět, bude Káča jako květ.

Erben 4/089 | Já mám v Praze koupenej dům (92%)
Já mám v Praze koupenej dům, jen že nevím, kterej je můj, císař pán má k němu klíče; je v něm peněz na tisíce! Přídavek pozdější: Kdyby mně ty klíče pučil, což bych já se pilně učil: čisti, psáti, počítati, hezké holky milovali.

Erben 5/011 | Písař umí pěkně psáti (91%)
Písař umí pěkně psáti a dobře počítati: on píše nuly jen sobě k vůli, když jemu cifra platí.

Bartoš 1901 / 0033 | Posłechněte máło (7%)
Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.

Erben 7/058 | Stoji stojí kostelíček (7%)
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.

Sušil 1659 | Ještě jednou na rozchodnou (7%)
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.

Erben 2/815 | Pravila jsem pravila (6%)
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“

Galko 1/423a | Šuhajko, bijú mňa, uajú mňa (6%)
Šuhajko, bijú mňa, bijú mňa, uajú mňa, [: že sem pohledaua :] v kostele na tebja. Mamičko, nebíte, nebíte, nebraňte; [: daua sem mu dary, :] vy o nich nevíte. Daua sem mu dary: ručníček červený, [: prstének stríbrný, :] aj vínek zelený. Daua sem mu dary, moju ruku pravú, [: než mjesíček vyšeu :] stoja s ním na prahu. Smutne slavík spíva v klece zatvorený, [: ked si on spomene :] na hájek zelený. Zdauo sa mi, zdauo, pominútej noci, [: že muj miuý ke mne :] došeu z uprímnosci. A ked ke mne došeu, suace mňa polúbiu; [: ja sem neho také :] pjekne privítaua. Potom sme si spouem sadli na uavičku; [: pytau si ode mňa :] zuatú kotúlečku. Pohlédna na neho, kotúlečku daua, [: kotúlečku daua, :] žalostne puakaua. Nepuač, moja miuá, nestaraj sa za mňa, [: zakád neučuješ :] novinu ode mňa. Novinu takovú, smutné odepsáni, [: potom možeš, miuá, :] puakat bez prestáni.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (6%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Sušil 2066 | Vim ja ptačka v černem (6%)
[: Vim ja ptačka v černem lese, :] on zelene vajca nese, hej. Nanosil ich tři tisice, poveze ich do Bystřice. Kupi za ně dům i rolu, za ty vajca, chvala Bohu. Jak se ptaci dověděli, hned na jarmak přiletěli. Přiletěla ba i sova, povidala, že je vdova. Sedla si tam podle pecky, švandrkala po německy. Vzal ju vrablec v jeden taněc, stupil ji na pravy palec. Z mala, vrabče, vrabče z mala, pohlavek bych ja ti dala.*)