Smutný 07/061c | To vše sem schovalu pro svého

7 words

Smutný 07/061c | To vše sem schovalu pro svého (100%)
To vše sem schovalu pro svého manžela

Erben 5/133 | Prodala pole luka vše (98%)
Prodala pole, luka vše, dala si hádat cikánce. Ach, cikánečko má milá! přičaruj ty mně manžela. „Až já ti budu čarovat, musíš mně za to darovat: Žejdlík dukátů nebo dvá, však ti to milej zase dá.“

Erben 7/007 | Poslyšte panny (98%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Černík 1908 / 313 | Dolu (98%)
Dolu, dolu, mé špendlíčky perlové, něbudzece na méj hlave nosené. Dolu, dolu, mój veneček zelený, něbudzeš ty na méj hlave nosený. Dolu, dolu, má paretka perlová, něbudzeš ty na méj hlave nosená. Dolu, dolu, mé pantličky hadbávné, něbudzece na méj hlave nosené. Dolu, dolu, mój vrkoček zelený, něbudzeš ty na méj hlave nosený. A to šetko pre milého švarného, berem si ho za manžela verného. Čo ty baby na mňa majú, hajdanom, čo mňa telko oškubajú, Bože mój. Rády by mi vienek vzaly, hajdanom, rády by mi čapec daly, Bože mój. A to šetko pře milého švarného, berem si ho za manžela verného. Z jednej strany vietérenko povievá, z druhéj strany má mamička pozierá. Ešče sa já svéj mamičky opítám, s vama-li já, má mamičko, bývac mám. Nie, céro má, nie, céro má, nie se mňú, keho si si vyvolila, ten s tebú. Hore, hoře, má kontulka plácená, už ty budzeš na méj hlavě nosená. Hore, hore, mé šnorečky bielené, nž budzece na méj hlave nosené. Hore, hore, mój ručníček červený, už ty budzeš na méj hlave nosený. Hore, hore, mé končeky červené, už budzece na méj hlave nosené. A to šetko pre milého švarného, berem si ho za manžela verného. Moje vlásky, čirné vlásky, hajdanom, něbudzece zapletané, Bože mój. Něbudzece zapletané, hajdanom, leš budzece otáčané, Božo mój. A to šetko pre milého švarného, berem si ho za manžela verneho.

Erben 5/317 | Kumburskej zámeček (97%)
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!

Erben 2/133 | Andulko má milá! (96%)
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“

Erben 3/219 | Měla jsem já muže – (96%)
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!

Bartoš 1901 / 0857 | Před oltářem stála (96%)
Před oltářem stála, pilně se vyznala a svému milému ručičku podala: Já nechci žádného, jen svého milého do nejdelší smrti za manžela svého.

Sušil 1943 | Ej škoda mého manžela! (96%)
Ej, škoda mého manžela! Kde jsem ho smutná poděla! Nasekal sekánky, nakosil mi trávy, zametal kuchyňu, podojil mně krávy.

Sušil 0351 | Ta uninská rola (4%)
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (4%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“