Sušil 0755 | Větr-li to fučí

59 words

Sušil 0755 | Větr-li to fučí (100%)
Větr-li to fučí lebo voda hučí? Lebo sa šohajek se svú miuú účí? Účí sa on, účí na zelenej úce, červeným šatečkem utírajú suze. Utírajú suze, obá dvá puakali: Frajirenko moja, čeho sme dočkali! Spomeneš, šohajku, žes ty k nám chodívau, zelené pérečka ode mňa nosívau. Šak ti ty zelené pérečka uvjadnú, až ti mé suovečka na srdečko padnú.

Sušil 1087 | Zdáuo sa mi zdáuo (19%)
Zdáuo sa mi, zdáuo tej noci po vůli, přišeu k nám šuhajek v teňunkej košuli. V teňúnkej košuli a v červeném pásku: Pověz mně, milenko, máš-li ke mně uásku? Pověz mně, milenko, pravdu spravedlivú, mám-li si já hledat galanečku inú? Hledaj sobě inú, a já si iného, hledaj sobě miuú, a já si miuého. Co ty sa zdomíváš, že já sa ti prosím? Takové gauánky za holenkú nosím.

Bartoš 1901 / 1342 | Na strapačku prší rosa studená (15%)
Na strapačku prší rosa studená, nepůjdem já za młynára, mamko má, młynár tedy najvěc meľe, dyž najvěčí déšč sa ľéje, duša má. Na strapačku prší 'rosa studená, nepůjdem já za sedľáka, mamko má, sedľák tedy kope, ore, dyž najvěčí słunko hréje, duša má. Na to sem sa uči, uči, učiła, a dó školy chodi, chodi, chodiła, abych já tech černookých młádenečků šidi, šidi, šidiła. Jaké moje uče, uče, učení, a do školy chodě, chodě, chodění, na tú łásku, můj obrázku, nasypeme kame, kame, kamení.

Bartoš 1901 / 0288 | (15%)
1. Słavíček zpívá, až sa rozľéhá, před naša na olši; v cełéj dědině, ľudé pravíja, že já su najhorší. Ó néjsem, néjsem, šáteček daj sem; já ti ho operu, aby byl bíłý, synečku miłý, na každú neděľu. 2. Větříček fučí, až hora hučí, vŕšek sa ji kłátí; kerá děvčina nemá gaľána, nech sa jí navrátí.

Bartoš 1901 / 0313 | Větříček fučí (15%)
Větříček fučí, horečka hučí, vŕšeček sa jí kłátí. Kerá děvečka, nemá synečka, ja nech sa jí navrátí.

Bartoš 1901 / 1345 | Na téch horách větr fučí (15%)
Na téch horách větr fučí, podli mléna kola hučí. Stárci meló, víno pijó a děvčátka pomilujó.

Bartoš 1901 / 0684 | Mezi dvoma vršky (13%)
Mezi dvoma vršky hłuboká doľina, že je moja miłá frajírenka iná. Mezi dveřma stáł, suze mu padały, v kameň mramorový jamky prorážały. Nehněvaj sa miłý, dondi dnes večer k nám, v sobot na večér pérko ti nachystám.

Erben 7/047 | Dvanácte panen usnulo (13%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.

Sušil 1624 | Poštorščí pachouci (12%)
Poštorščí pachouci, zuá novina na vás, za rychtářským stolem je tam rada o vás. O vás radu majú, že vás pochytajú, poštorščí úřadé na vojnu vás dajú. Co sa stauo v nově ve Vídni v ulici, pochytali chuapců ve středu s půlnoci. Když ich pochytali, hned jim povídali, připravte sa, chuapci, budete vojáci! Poštorščí pachouci na Dunaj sedali, na Dunaj sedali, suze jim padauy. Nebyuy tak hrubé, jak byuy krvavé, budú jich účastní poštorščí úřadé.

Erben 5/319 | Mládenci mládenci! (12%)
Mládenci, mládenci! co jste se dočkali, že vám vaše vlásky v Praze vostříhali? Vlásky vostříhali, bílej kabát dali, a tak vás zahnali zrovna na Maďary. Maďaři, Maďaři! co sobě myslíte, že tak české hochy tuze zabíjíte?

Sušil 1706 | V šírém poli hruška stojí (10%)
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.