Sušil 0899 | Švarné děvče husy páslo

41 words

Sušil 0899 | Švarné děvče husy páslo (100%)
[: Švarné děvče husy páslo, :] vyšívaný šátek našlo.1) Když ho našlo, ohlídá se, kde syneček koně pase. Pase je on na dolině, v drobné trávě, jetelině. »Paste se vy nebo spěte, já miluju švarné dítě.«2) Žerte, koně, jatelinku, já miluju tu děvčinku.

Sušil 0835 | Sedí ptáček maličký (35%)
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.

Smutný 48/254 | Ovečky ovečky paste sa pomalu nech (35%)
Ovečky, ovečky, paste sa pomalu, nech si možu lehnút na pod vysokú skálu

Sušil 2058 | Na tej lúce zelenej (18%)
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.

Bartoš 1901 / 1207 | Ach můj Bože ze všech némiľéší (18%)
Ach, můj Bože, ze všech némiľéší, jak já budu v noci spať ? Nemá mne kdo ze sna probuditi, a já mosím skoro stať. Ráno stávám, ľaštověnka zpívá, spíš než słunce vychází, ohľídá se na daľeké poľe, hde se miłý prochází. Prochází se po brněnském mostě, šabľenku si šrubuje, ohľídá se na vaše poľečko, hde se miłá šňoruje. Šňoruje se hedbávnó šňůrečkó, słzy z očí kapajó, utírá jich hedbávném šátečkem, na hranici padajó. Blaze je vám, miłé tovaryšky, kerá máte miłého, rozkvetó vám červený růžičky prostřed srdce vašeho.

Sušil 1632 | Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka (18%)
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.

Sušil 0930 | Čija to dzěvečka (7%)
Čija to dzěvečka po zahradzě chodzi? Svoje bile nožky po rosičce brodzi. Drobne fialečky, rosičku zbirala, svojemu milemu věnek hotovala. Komuž ja uboha ten věnek hotuju? Něni ho ve svěcě, co ja ho miluju. Něni ho ve svěcě, ani ho něbudzě, mily, mocny Bože, teskno je mi všadzě. Mijales mě, mijal, přeces mě něminul, bodejes, kochanku, ve svěcě zahynul. Bodej cě, kochanku, ve svěcě zabili, nežli mu hlavičku vrunbkem obvinuli.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (6%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (6%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 5/396 | Na vršíčku na kopečku (6%)
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.

Erben 2/100 | Šla panenka k zpovídání (6%)
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.