Sušil 0930 | Čija to dzěvečka

70 words

Sušil 0930 | Čija to dzěvečka (100%)
Čija to dzěvečka po zahradzě chodzi? Svoje bile nožky po rosičce brodzi. Drobne fialečky, rosičku zbirala, svojemu milemu věnek hotovala. Komuž ja uboha ten věnek hotuju? Něni ho ve svěcě, co ja ho miluju. Něni ho ve svěcě, ani ho něbudzě, mily, mocny Bože, teskno je mi všadzě. Mijales mě, mijal, přeces mě něminul, bodejes, kochanku, ve svěcě zahynul. Bodej cě, kochanku, ve svěcě zabili, nežli mu hlavičku vrunbkem obvinuli.

Sušil 1661 | Moja najmilejši (40%)
Moja najmilejši po zahradzě chodzi, svoje bile nožky po rosičce brodzi. Aj, brodzi jich, brodzi, fialku trhala, svojemu milemu kytku udzělala. Ach, komu ja smutna voničku hotuju, dy tu teho němam, kereho miluju. Vzali mi ho, vzali a na vojnu dali, těžky žal rodičům i mně udzělali. Dy mileho vedli, ja sem tvrdo spala, mily, mocny Bože, muzika mu hrala. Dyby toho byla smutna ocutila, se svym najmilejšim slovko promluvila!

Sušil 2336 | Byla jedna vdova (14%)
Byla jedna vdova, jednu dceru měla. Jednu dceru měla, ďablam zapředala. Jak matka umřela, přijeli ďablove, černi zemanove. Měli šaty knězské, klobučky zemanske a kopyta konske. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš być našum pani. Na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkajcěž, panove, černi zemanove. Až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na matčin hrůb padla, žalostně plakala. Moj mili macičko, komu scě mě něchali? Komuž by inšemu? Ďablu pekelnemu. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš byc našum pani. Na svěcěs ňebyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na otcův hrůb padla, žalostně plakala. Tacičku rozmily, komuž scě mě něchali? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Tacičku rozmili, maci mě předali, djablam poručili. Do domu běžela, na roh stola padla, žalostně plakala. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš byc našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na bratrův hrůb padla, žalostně plakala. Bratřičku můj mily, komus mě poručil? Komuž by inšemu? Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš być našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na sestřin hrůb padla, žalostně plakala. Sestřičko rozmila, komus mě něchala? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu její. Sestřičko rozmila, matka mě předala, djablam poručila. Přijeli panove, černi zemanove, šaty majum knězske, klobučky hetmanske a kopyta konske. Mam ja sa strojici, paňum jejich byci. Dzi, sestřičko, domů, zavolaj slepice a daj jim pšenice. Volala slepice, dala jim pšenice. Kohot sa nadziubal, libezně zazpival a djabli pekelni, ci sa v zem přepadli.

Bartoš 1901 / 0268 | (10%)
1. Chodila po hájku, zbírala fialku. [: Co je po fialce, když mne žádný nechce. :] 2. Nepovězte na mne, na mne na samého, [: bylo by mně hanba, synka svobodného. :] Nechodil sem za ňú, sama přišla za mnou [: jako ta ovečka na trávu zelenou. :]

Bartoš 1901 / 0075 | Joj joj joj sem chaso spěchajte (10%)
Joj, joj, joj, sem, chaso, spěchajte, pomoci hledajte ; našemu hejtmanu, neb má v čele ránu, a již zamodralú, joj, joj, joj ! Joj, joj, joj, čo ti porobili, náš Ondrášku milý, bodej jich Bůh trestal a nikdy neprestal, že tě tak obeslal joj, joj, joj. Joj, joj, joj, kde sú tvoje šaty, kde je řetěz zlatý, kde sú pasomany, husar premovaný, kabátec stříbrný, joj, joj, joj. Joj, joj, joj, kde máš čižmy žluté, pri nich šňůry zlaté, kde trapce ohnivy, podkovy střibrny již ti víc nebrní, joj, joj, joj. Joj, joj, joj, kde cedrová flinta, kde prekrásná pinta, kde čagan mistrný, kteréhos bol pilný náš Ondrášku milý, joj, joj, joj. Joj, joj, joj, kde je tvoja hlava, pekná, kadeřavá, kde je tvář překrásná, kde sú ústa jasná, plná zubů řásná ; joj, joj, joj. Joj, joj, joj, pysky jak koraly, ruce jako skály, oči k hledu jisté, nohy si mal bystré v utíkání jisté, joj, joj, joj. Joj, joj, joj, kde je tvá umělosť, kde síla a smělosť, srdnatosť takého hejtmana dryčného, světa veselého, joj, joj, joj Joj, joj, joj, s Bohem buď ty silný, náš Ondrášku milý, juž od tebe jedem, vidět ťa nebudem, až před Božím súdem, joj, joj, joj,

Sušil 2106 | Sadila jsem hrušku v humně (10%)
Sadila jsem hrušku v humně, také-li se po mně ujme? Ja, což by se neujala, dyž ju milá zalévala. Zalívala ze žbánečka, to je, Bože, galanečka! Zbírala je do fěrtuška, to je, Bože, dobrá hruška!

Bartoš 1901 / 0081 | Husaři jedou (9%)
Husaři jedou pěkně si vedou, proti sousedů na kopečku koňům dávajú. Který je ten pán, co nás verboval? Chtěl oklamat hezky děvčátko sám se oklamal. Když šel přes lavku, padnul do járku : Podaj mně, podaj, moja milá, tvou pravou ruku. Ruku podala, žalem plakala, bodej bych tě, milý synečku, nebyla poznala.

Sušil 0975 | Usnula dzěvečka pod lelujum (8%)
Usnula dzěvečka pod lelujum, přijel k ni Janiček, obudzil ju: Stavaj, mila, nělež, me srdečko pocěš, budzěš mojum. Dybych ja vědzěla, že budzěš můj, dalač bych ja tobě prstynek svůj. Prstynek ze zlata, krakovska robota, kochanku můj. Dybych ja vědzěla, že budzěš můj, dalač bych ja tobě vjuneček svůj. Vjuneček zeleny, ješče nězvědněny, kochanku můj.

Sušil 1365 | Dřime se mi dřime (8%)
Dřime se mi, dřime, ba i se mi spač chce, něřekla mi jeho matka: Nevěsto, uklaď se. Ale ona řekla: Nevěstečko moja, nažni travy, vydoj kravy, vyžeň jich do pola. Ja krav něvyženu, bo jich něnahnala, bo ja při svojej mačičce do rana lehala! Do rana’s lehala, dys uboha byla, směla si ty se to vydať za mojeho syna? A vyšla do sině, oblela se sluzmi: Nemušu ja tu zavazač pod vašimi dveřmi. Ončič vyšel za ňu, utřel ji to ličko: Což tak plačeš, lamentuješ, ty moja ženičko? Vyšla přede vrata, chyčila se plota: A čijam ja teraz je, uboha sirota. A čija bys byla? Dy jsi ene moja, viš, dychmy se slubovali, minul roček včera.

Erben 7/029 | Ach zdál je mi se v (8%)
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (7%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.