Sušil 1156 | Šla do komory plakala

31 words

Sušil 1156 | Šla do komory plakala (100%)
Šla do komory, plakala, tam zeleny věnek a zlaty prstenek skladala. Hraj mně, muziko, vesele, dokad mam prstenek a zeleny věnek na hlavě. A jak věnek pozbudu, smutku a žalosci nabudu.

Sušil 0741 | Jezerečko vyschlo (56%)
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.

Erben 3/025 | Už jedou muziky (26%)
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!

Erben 3/057 | Pře-můj milej tatíček (25%)
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!

Erben 3/069 | Sedům trubačů mně (25%)
Sedům trubačů mně troubilo, dvanáct mládenců mé loudilo. Trubte mně trubači vesele, dokud mám věneček na čele. Až toho věnečku pozbudu, do roka veselá nebudu!

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (23%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Sušil 2353 | Dvanáct trubačů troubilo (19%)
Dvanáct trubačů troubilo, a to všecko panně nevěstě sloužilo. Trubte, trubači, vesele, dokad já mám zelený věnec na hlavě. Až já věneček pozbydu, tenkráte už víc veselá nebudu. Skládala věnec na stole, vem ty si ho, mý černovoký pachole. Pachole bralo, vejskalo, to děvčátko přežalostně plakalo. Dys měla pro něj plakati, měla si tys raděj věneček nechati.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (16%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Sušil 2349 | U Dunaja šaty prala plakala (16%)
U Dunaja šaty prala, plakala, své myšlénky na šohaja skládala. Ja, co bys ty šaty prala, to je nic, ale plačeš a naříkáš, to je víc. Neplaču já, můj šohajku, za nikým, jenom za tvým slubováním velikým. Dycky si mně, můj šohajku, sluboval, a včil si mia v mém srdečku oklamal. Keď si vezmeš pannu jinú, vezni si, a keď s ňu půjdeš na sobáš, zpomeň si. Ja, keď půjdeš přes ty schody kamenné, zpomeň sobě na srdečko raněné.

Sušil 1443 | Je zima bude mráz; (16%)
[: Je zima, bude mráz; :] kam se, ptáčku, schováš? Schovám se za lesy, kde nikdá neprýší.1) Můj zlatý holoubku, kdybys měl chaloupku! Já bych v ní sedala, písničky skládala. Neskládej jí o mně, skládej sám o sobě. Neskládej o pannách, skládej ji o vdovách. Neskládej o vdovcích, skládej o mládencích.

Galko 3/031 | Na Dunajku šaty prala, plakala (16%)
Na Dunajku šaty prala, plakala, [: na milého všetky viny skladala. :] A ty, milá, na Dunajku čo robíš? [: Šaty perem, moj šuhajko, šak vidíš! :] Čo by si ty šaty prala, to je nic, [: ale plačeš a nariekaš, čo myslíš? :] Neplačem ja, moj šuhajko, nad inším, [: len nad tvojím slubovaním falešným. :] Čo sis’ mi ty po tri roky sluboval, [: a včil si ma, prežalostnú tak nehal. :] Slubovals’ mi, moj šuhajko, na duši, [: že sa naša verná láska nezruší. :] A ona sa, moj šuhajko, minula, [: ani som ja tedy doma nebola. :]