Sušil 2353 | Dvanáct trubačů troubilo

57 words

Sušil 2353 | Dvanáct trubačů troubilo (100%)
Dvanáct trubačů troubilo, a to všecko panně nevěstě sloužilo. Trubte, trubači, vesele, dokad já mám zelený věnec na hlavě. Až já věneček pozbydu, tenkráte už víc veselá nebudu. Skládala věnec na stole, vem ty si ho, mý černovoký pachole. Pachole bralo, vejskalo, to děvčátko přežalostně plakalo. Dys měla pro něj plakati, měla si tys raděj věneček nechati.

Erben 3/025 | Už jedou muziky (51%)
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!

Erben 3/069 | Sedům trubačů mně (39%)
Sedům trubačů mně troubilo, dvanáct mládenců mé loudilo. Trubte mně trubači vesele, dokud mám věneček na čele. Až toho věnečku pozbudu, do roka veselá nebudu!

Sušil 0145 | Na tom světě nic stálého on (15%)
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.

Bartoš 1901 / 0087 | V roku tisícím osmistém (15%)
V roku tisícím osmistém, a to v osnaštyrycátém, počał Košut bojovati, ľid fałešně sužovati v zemi Uherské. Tenkráte był lid zmámený ; nevěděľi, čí sú, sami, či Maďara, či císara, čili Uherského kráľa posłúchat mají.

Sušil 2154 | Prší prší jalovec (15%)
Prší, prší jalovec, ztratili sme pět ovec a šestého barana se zlatýma rohama. kdo ty rohy nande, štyry míle zande. Štyry míle za Prahó, honili tam šmatlavó, šmatlavá jím utekla, oni sklouzli do pekla. Liška sedí na cestě, šije boty nevěstě, nevěsta se raduje, že ty boty obuje. Boty spadly s kolka, zabily pacholka. Vdávalo se motovidlo, bralo sobě starý trdlo a struhádko plakalo, že se trdlo vdávalo atd.

Bartoš 1901 / 0878 | Dyž do komory v kročiła (15%)
[: Dyž do komory v kročiła, :] zeľený vínek, złatý prstýnek słožiła. [: Słožiła tě ho na stoľe, :] vezmi ho k sobě, mý černooký pachoľe. [: Pachoľe brało, zpívało, :] červený ľíčka, černý očička płakały. [: Dvanást trubačů trúbiło, :] a to se všecko, mýmu miłýmu ľíbiło.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (12%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 1634 | Už je vás mokerščí (11%)
Už je vás, mokerščí, už je vás namále, jako té rosičky na zelené trávě. Málo je nás, málo, kde by se nás vzalo, dyž nás odvádijó skoro každý jaro. Málo je nás, málo, takovéch jonáků, co by z nás císař pán nadělal vojáků. Císař pán vojáků a Francóz žebráků, málo je nás, málo takovéch jonáků. Málo je nás, málo, kde by se nás bralo, ja, proste, děvčátka, aby nás stačilo.

Smutný 16/014 | Trubte trubte trubači (10%)
Trubte, trubte, trubači

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (10%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.