Sušil 1646 | Červené jablučko

36 words

Sušil 1646 | Červené jablučko (100%)
Červené jablučko nad vodú sa kníše, moje pocěšenje za mnú listy píše. Jeden mi napisal, abych sa vydala, druhý mi napisal, abych ho čekala. Červené jablučko, nad vodú sa někniš, moje pocěšenje, za mnú listuov něpiš.

Černík 1908 / 033 | Čja že je to (38%)
Čja že je to bielá scena, celá krvú dostriekaná, čo sa chlapci bili pre dva rozmarýny? A vy, chlapci, něbíce sa, prídztě zajtrá večer zasa, rozmarýnku, vám dám, ešče v zahradce mám. Jak sa chlapci dovedzeli, na rozmarýn prileceli, vytrhali ho moc, keď bola cmavá noc. Ale dzievča němeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, išla na žalobu, že má hrubú škodu. Ale dzievča nemeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, že jéj vytrhali rozmarýn zelený. Ale rychtár ten němeškal, cedulenku hněc napísal, poslal po ulici, hdze sú švarní chlapci.

Galko 3/044 | Kalina, malina nad morom dozrela (32%)
Kalina, malina nad morom dozrela, neraz som, šuhajko, za tebu pozrela! Kalina, malina nad morom sa kníše, starodávny frajer lísteček mi píše. Píše mi on, píše čiernym atramentom, aby ho hladala medzi regimentom. Kalina, malina, malinový prútek, mám ja na mém srdci trojaký zármutek. Jeden za materu a druhý za otcom, ten trecí, najvačí, za mojím frajerom.

Bartoš 1901 / 0773 | Kaľina maľina (32%)
Kaľina maľina nad Váhom dozreła, *) [: něráz som já šuhaj, :] za tebú pozreła. Kaľina, maľina nad Váhom sa kníše, [: starodávný šuhaj :] psaníčko mi píše. Píše on ho píše, čjérným atramentom, [: abych ho hľadała :] medzi regimentom.

Sušil 0019 | Byla krásná Dorota (26%)
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.

Sušil 1627 | Poslala královna (25%)
Poslala královna do Moravy psaní. Aby sa mládenci na vojnu chystali. Oni odepsali na široké listy, aby sa nebála, že jsú dycky jistí. Bude vojna, bude, bude verbovaná, půjde na ňu chasa samá vybíraná.

Bartoš 1901 / 0094 | (7%)
U Břecłavy łóka, tři sta miľ široká, ta má byť do rána posečená. Sekľi ju sekáči, měli ostrý kosy, má miłá za něma pohrabuje. Dyž sem šił okolo kľekání zvónilo, žežułka na buku zakukała. 2. Žežuľenka kuká, praví, že se svitá: Běž, můj miłé, domu, já musím na trávu, já bych była bitá. Ty bitá nebudeš, . na trávu nepudeš, spadła tam rosička, studená travička, ty jí žíť nebudeš. 3. Dybych była ptáčkem tém małém ptáčíčkem zatočiła bych se nad nečím domečkem. Nad nečím domečkem nad městem kasárňó, podivała bych se, co chłápci děłajó. Jeden vodu nese, druhé koně češe, třetí za stołečkem, smeknutým kłobóčkem psaníčko mi píše. Jak psaníčko napsáł, žaľostně zapłakáł, ach škoda tě, hoľka, že sem tě kdy poznáł. Neradím žádnýmu, kamarádu svýmu, aby on šił k hoľce, dyž ona ho nechce, po schodech nahoru. Já sem tam jednó vľez, dostáł sem jako pes, úvéj, jak to boľí, tó ľískovó hoľí, nepudu tam podnes.

Erben 2/469 | Na tom našem poli (7%)
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.

Sušil 1648 | Dybych byla vtáčkem (7%)
Dybych byla vtáčkem, takovým sokolem, zatočila bych sa nad milého dvorem. Ne tak nade dvorem, jako nad maštalú, podívala bych sa, co chlapci dělajú. Jeden koně češe, druhý seno nese, a ten nejmilejší cedulenku piše. Komu to, muj milý, cedulenku pišeš? Tobě, moja milá, že moja nebudeš. Bude moja žena šablička brúsená, ona mňa vyseká, dyž mně bude třeba.1) Neumřu na zemi, než umřu na koni, a dyž s koňa spadnu, šabla mně zazvoní.

Sušil 0656 | Má milá mně vepovídá (7%)
Má milá mně vepovídá, já hí vepovím spíše; počké, děvče černovoký! šak mně už hiná piše. Napsala mně cedolenko, aj, stříbrem, zlatem psanó, diamantem protkávanó, abech chodíval za ňó.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (7%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.