Smutný 01/066 | Čo sa stalo v Žilině
7 words
Podobné písně
Smutný 01/066 | Čo sa stalo v Žilině (100%)
Čo sa stalo v Žilině na bráně
Galko 1/022 | Kdze si, Janko, kdze si bol (95%)
Kdze si, Janko, kdze si bol, kdze si bol, že si teľo umokol, umokol? Bol som v mesce Žiline, Žiline, pri mej milej na víne, na víne. Lepšie mesto Žilina, Žilina, lež uherská krajina, krajina. Žilina ma vymohla, vymohla, a Uherská nemohla, nemohla.
Erben 7/007 | Poslyšte panny (5%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Bartoš 1901 / 0536 | Svítił měsíc nad naším huménkem (5%)
Svítił měsíc nad naším huménkem, stójí šohaj pod naším okénkem. Staň milá, otevři, já stójím u dveří; stávaj hore, moje potěšéní. A já bych ti miľeráda stała, aľe že mně můj tatíček bráňá; bráňá mně má mati, nedajú mně stati, abych s tebú nemrhała nocí. Počkaj, miłá, šak ty budeš płakat, až já budu na koníčka skákat; na koníčka skákat, ostrožkama břinkat, počkaj, miłá, šak ty budeš płakat. A co bych já, šohajku, płakała, šak sem já ti pérečko nedała; dała, aľe v noci, neviděľi všeci, enem šohaj, tvoje čérné oči.
Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (3%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Sušil 1691 | Byua vojna byua (3%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (3%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Sušil 0589 | Dal by mně to Pán Bůh (3%)
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Sušil 0914 | Ten perštenský zámek (3%)
Ten perštenský zámek na vysokých vrchách, [: sedí tam syneček, má nožičky v putách. :] Pusťte mě tam k němu v té železné bráně, já jsem jeho milá, ať se rozžehnáme. Ať se rozžehnáme, ať se rozloučíme, co sme si slíbili, ať si vyplníme. Jak se rozlučuje malá ryba s velkou, tak se rozlučuje mládenec s panenkou.
Bartoš 1901 / 1150 | A v tem Kužełovém (3%)
[: A v tem Kužełovém teče voda dołem, :] [: Kužełovčí chłapci :] seďá si za stołem. [: Za stołem sedijú goraľenku pijú, :] [: a svýma słzama, :] skľénky doľévajú. [: Kužełovčí chłapci, proč sa nežéníte? :] [: Cedulenka přišla :] na vojnu jít máte. [: Ceduľenka psaná od Strážnických pánů, :] [: že máte napľnit, :] Brněnská kasárňu. [: Brněnská kasárňa je pľná vojáků, :] [: je pľná vojáků, :] samých Moravčíků. [: Tá Brněnská brána cełá maľovaná, :] [: seďá v ní mamička :] cełá upłakaná. [: Syneček k ním přišeł, ručenku jím podał, :] nepłačte, mamičko, sivá hołubičko, šak je to svaďba má. [: Ja syne, synečku, co je to za svaďba, :] [: ja dyž na ní néni :] žádná tvá rodina. [: Žádná tvá rodina, ani tvůj tatíček? :] [: Už ně na ních roste :] zeľený trávníček. [: Zeľený trávníček, červené ořeší, :] [: už ňa můj tatíček :] jakživ nepotěší. [: Potěší, potěší, ale nevím kedy, :] [: až bude súdný deň :] dyž půjdem z hrobu ven.
Bartoš 1901 / 0033 | Posłechněte máło (3%)
Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.
Čo sa stalo v Žilině na bráně
Galko 1/022 | Kdze si, Janko, kdze si bol (95%)
Kdze si, Janko, kdze si bol, kdze si bol, že si teľo umokol, umokol? Bol som v mesce Žiline, Žiline, pri mej milej na víne, na víne. Lepšie mesto Žilina, Žilina, lež uherská krajina, krajina. Žilina ma vymohla, vymohla, a Uherská nemohla, nemohla.
Erben 7/007 | Poslyšte panny (5%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Bartoš 1901 / 0536 | Svítił měsíc nad naším huménkem (5%)
Svítił měsíc nad naším huménkem, stójí šohaj pod naším okénkem. Staň milá, otevři, já stójím u dveří; stávaj hore, moje potěšéní. A já bych ti miľeráda stała, aľe že mně můj tatíček bráňá; bráňá mně má mati, nedajú mně stati, abych s tebú nemrhała nocí. Počkaj, miłá, šak ty budeš płakat, až já budu na koníčka skákat; na koníčka skákat, ostrožkama břinkat, počkaj, miłá, šak ty budeš płakat. A co bych já, šohajku, płakała, šak sem já ti pérečko nedała; dała, aľe v noci, neviděľi všeci, enem šohaj, tvoje čérné oči.
Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (3%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Sušil 1691 | Byua vojna byua (3%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (3%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Sušil 0589 | Dal by mně to Pán Bůh (3%)
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Sušil 0914 | Ten perštenský zámek (3%)
Ten perštenský zámek na vysokých vrchách, [: sedí tam syneček, má nožičky v putách. :] Pusťte mě tam k němu v té železné bráně, já jsem jeho milá, ať se rozžehnáme. Ať se rozžehnáme, ať se rozloučíme, co sme si slíbili, ať si vyplníme. Jak se rozlučuje malá ryba s velkou, tak se rozlučuje mládenec s panenkou.
Bartoš 1901 / 1150 | A v tem Kužełovém (3%)
[: A v tem Kužełovém teče voda dołem, :] [: Kužełovčí chłapci :] seďá si za stołem. [: Za stołem sedijú goraľenku pijú, :] [: a svýma słzama, :] skľénky doľévajú. [: Kužełovčí chłapci, proč sa nežéníte? :] [: Cedulenka přišla :] na vojnu jít máte. [: Ceduľenka psaná od Strážnických pánů, :] [: že máte napľnit, :] Brněnská kasárňu. [: Brněnská kasárňa je pľná vojáků, :] [: je pľná vojáků, :] samých Moravčíků. [: Tá Brněnská brána cełá maľovaná, :] [: seďá v ní mamička :] cełá upłakaná. [: Syneček k ním přišeł, ručenku jím podał, :] nepłačte, mamičko, sivá hołubičko, šak je to svaďba má. [: Ja syne, synečku, co je to za svaďba, :] [: ja dyž na ní néni :] žádná tvá rodina. [: Žádná tvá rodina, ani tvůj tatíček? :] [: Už ně na ních roste :] zeľený trávníček. [: Zeľený trávníček, červené ořeší, :] [: už ňa můj tatíček :] jakživ nepotěší. [: Potěší, potěší, ale nevím kedy, :] [: až bude súdný deň :] dyž půjdem z hrobu ven.
Bartoš 1901 / 0033 | Posłechněte máło (3%)
Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.
Pomozte nám databázi lidových písní rozšířit!
Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,
Neustále se snažíme rozšiřovat databázi o další písně a velmi vítáme zájem o spolupráci. Našim spolupracovníkům též nabízíme rozšířený přístup do databáze.
Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat mj. tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Možné jsou i další formy spolupráce, např. editace melodií či přispění zvukovými nahrávkami, atd.
V případě zájmu o spolupráci mi napište skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).
Vítáni jsou též akademičtí či soukromí badatelé, kteří mohou z databáze čerpat informace a specializované analýzy melodií i textů pro své publikace - napište mi se žádostí o rozšířený přístup.
Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!
Jan Koláček, autor projektu
Jak citovat
"Smutný 01/066 | Čo sa stalo v Žilině", FolkSong.eu - Online katalog lidových písní, ed. Jan Koláček (datum přístupu: 29 Bře 2025), URL: http://folksong.eu/cs/song/17123