Smutný 03/051 | Měła sem synečka jako iskerečka

5 words

Smutný 03/051 | Měła sem synečka jako iskerečka (100%)
Měła sem synečka jako iskerečka

Galko 1/469 | Po nábreží koník beží (99%)
Po nábreží koník beží, (koník vranný, skadeže si, šuhajíčko maľovaný? Skadiaľ som, stadiaľ som, Slovenstva syn verný som, duša moja! Pod lipkou, nad lipkou iskerečka, skadeže si, moja milá frajerečka? Skadiaľ som, stadiaľ som, Slovenka zrodená som, duša moja! Z tej jedličky dve hrdličky na tú lúčku, ja som Slovák, ty Slovenka, daj mi rúčku! Rúčku ti podávam, tebe verná zostávam, duša moja! Povedzže mi, duša moja, čia ty budeš, povedzže mi, duša moja, čia ty budeš? Už som povedala, že ja budem len tvoja, duša moja!)

Galko 3/065 | Čo sa stalo nové v meste Hodoníne (99%)
Čo sa stalo nové v meste Hodoníne? Utopil sa Janko na malej bystrine. A ked sa už topil, kamarádov zvolal: kamarádi mojí, už som sa vám skoval! Skoval som sa, skoval pod bystrú vodičku, podajže mi, milá, tú pravú ručičku! Ona mu podala, horce zaplakala: načo si sa kúpal, ked ta voda brala? Ja som sa nekúpal, ja som kone brodzil, tuším ma sám pán boh do tej vody hodzil. Do vody, do vody, do tej zátočiny, že som si nevšímal chudobnej dzievčiny. Chudobná devečka, jako iskerečka, chodzí po slobodze, jak rybka po vodze. Ryba z vody výjde, ráda by do vody, ked sa dzievča vydá, nemá už slobody. Ked sa dzievča vydá, jako by umrelo, jako by ho ani na svete nebolo. Vydat sa je vydat, ale odvydávat, ved to veru neni chleba vypoščávat. Ked sa chleba poščá*, lahúčko sa vráci; ked sa dzievča vydá, jakživ sa nevráci.

Bartoš 1901 / 0933 | Kdo že sa ti vydávati kázáł (99%)
Kdo že sa ti vydávati kázáł, ja včiľ chodíš jako by tě svázáł; chodívala’s jako iskerečka, a včiľ chodíš jako pivná bečka.

Bartoš 1901 / 0207b | Sem já podľe vody podľe hory (2%)
Sem já podľe vody, podľe hory, kúdeľářův syn, dyž mně zverbovaľi pod husary, na vojnu mosím. Šafářova Nanynka, to je hezká děvčinka, tá má nožky jak srnka, očka čérné jak trnka. Čeło sa jí bľiščí, jak by měło byti skľeněné, tváře jako růže, bíłá kůže, pysky červené, nos nedłúhý, nekrátký, zuby pěkně na řádky, jak sa na mně zasméje, všecko ve mně okřéje.

Bartoš 1901 / 0179 | Ach vyšla hvězda jasná (1%)
Ach vyšla hvězda jasná, tak jako růža krásná, a tá moja najmiĺejší ja do maštaĺe přišla. A přišla do maštaĺe, stanula u postele, stávaj, stávaj, můj synečku, a já sem přišla k tobě.

Sušil 0313 | Ten fraštacký mýtník (1%)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.

Sušil 0169 | Žalostné kvílení rozmilí křesťané (1%)
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.

Sušil 0804 | Přes ten Slavíč čistá voda teče (1%)
Přes ten Slavíč čistá voda teče, moja milá přežalostně plače. Jak já nemám smutna zaplakali? Miloval mě, strojí mě nechati. Miloval mě, ale ne na dlúze; zpomenu si na jiného brze, zpomenu si na svého synečka, on k nám přišel, nemluvil slovečka. On k nám přišel a nechtěl odjíti, on si myslil, že budu prositi. A já bych tě černým ďásom dala, než bych já tě, synečku, prosila. »Rozpomeň se, má panenko, na to, že je láska dražší nežli zlato.« Já sem si to dávno rozpomněla, na tebe sem, synku, zapomněla.

Černík 1908 / 187 | Jako je něbe vysoko (1%)
Jako je něbe vysoko, tak je má milá daleko. A já si tam pre ňu pójdzem a já si ju sem dovedzem. Vedzem vám, mamko, něvestu, plakala mi celú cestu. Izbu pitvór zametala, suzama ju polievala. Něpolievaj jéj suzami, šak je studňa za dverjami. Choj, ceruško, z domu mého, něníš hodna syna mého. Pójdzem, pójdzem atd. (Viz 7. sloku č. 69.)

Bartoš 1901 / 0599 | Měla sem synečka (1%)
Měla sem synečka jak potruvá hruška, jož mně jé vodvedla ta nečích ceruška. Měla sem synečka jako karafiát, jak mně bode těžko na ňé zapomínat. Ach Bože, Rozbože, ješče jednó Bože, že se mně syneček vedařit nemůže. Vedaří se jednó, he ten ledajaké; skuvé mně jé, Bože, do stodně hliboké. Do stodně hliboké, pod kameň široké, habech nemosela vícekrát vidět jé.