Sušil 0804 | Přes ten Slavíč čistá voda teče

91 words

Sušil 0804 | Přes ten Slavíč čistá voda teče (100%)
Přes ten Slavíč čistá voda teče, moja milá přežalostně plače. Jak já nemám smutna zaplakali? Miloval mě, strojí mě nechati. Miloval mě, ale ne na dlúze; zpomenu si na jiného brze, zpomenu si na svého synečka, on k nám přišel, nemluvil slovečka. On k nám přišel a nechtěl odjíti, on si myslil, že budu prositi. A já bych tě černým ďásom dala, než bych já tě, synečku, prosila. »Rozpomeň se, má panenko, na to, že je láska dražší nežli zlato.« Já sem si to dávno rozpomněla, na tebe sem, synku, zapomněla.

Erben 2/507 | Však jsem to Jeníčku (32%)
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.

Bartoš 1901 / 0786 | Přišła ně novinka (32%)
Přišła ně novinka, s půł noci hodinka, že mého miłého, chytiła hodoňka, Dybych já věděła, čím bych mu pomohła, šła bych mu pro ľéky až do apatéky. Nešcasné ty ľéky aj z téj apatéky, dyž mého miłého do šatů obľékľi. Do šatů obľékľi do truhły vłožiľi, už mé potěšení v čérnéj zemi ľeží. Čérná zem, čérná zem, pusť ně miłého ven, na słovečko, na dvě, nech sa vyžałujem. Dybych sa začała všecko žałovati, a šak by moseła čérná zem płakati. Běž, miľenko, domu, hľedaj si jiného, já budem spočívat až do dňa súdného. Až do dňa súdného, až bude súditi, já budu, má miłá, za oboch prositi.

Sušil 1585 | Slunečko zachází (24%)
Slunečko zachází za keř malenový, zkažte tam dobrú noc mému frajerovi. Zkazuje, zkazuje, ale ne na dlúze, je tuze nemocná, do večera umře. Už nám ta děvinka, už nám zahynula, slunečko a láska, ta ju ukosila. Žala milá, žala, zralé žito žala, ale ju nezralú smrtolka sežala.

Erben 2/804 | Na krátce na dlúze (23%)
Na krátce, na dlúze že já se nevdám, že já damaškovej živůtek nemám; est-li ho nemám, já si ho zjednám: tobě to, holečku, na truc hudělám!

Sušil 1165 | Z jednej strany potoka (23%)
Z jednej strany potoka, hanaj dynom dajnom, stojí linda, rokyta, hajdynom. Pod tú lindú stolica, na ní sedí děvčica. Maměnka ju česala, do vrkůčka spletala. Nespletajte na tuze, šak nebude na dlúze. Spletajte na slabúčko, půjde dolů brzúčko.

Erben 7/029 | Ach zdál je mi se v (20%)
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.

Erben 2/491 | Nebudu já už pro tebe (20%)
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“

Erben 2/370 | U panského dvora (19%)
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.

Erben 5/274 | Straší nás sedláci straší (19%)
Straší nás sedláci, straší, že budou brambory dražší: neboj se, můj zlatej synu! máme jich na celou zimu.

Sušil 0169 | Žalostné kvílení rozmilí křesťané (12%)
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.