Erben 2/007 | Ach cesto cesto uzoučká!
Text:
Ach cesto, cesto uzoučká!
pude-li po ni Ančička,
dám ji dláždit dlažičkama,
kudy pude nožičkama.
Slunce stoji nade mlejnem:
kde pak my se spolu sejdem?
sejdeme se na cestičce,
tam si dáme po hubičce.
34 words
Podobné písně
Erben 2/007 | Ach cesto cesto uzoučká! (100%)
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.
Erben 2/243 | Má panenko starodávná! (74%)
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
Sušil 1822 | Dybych věděl má Aničko že má (29%)
Dybych věděl, má Aničko, že má budeš, dal bych tobě stezku dláždit, kady pudeš. Stezku dláždit dláždičkama, kady pudeš, má Aničko, nožičkama.
Erben 2/350 | Daleké široké políčka! (22%)
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!
Erben 2/245 | K Pažežnici cesta húzká (15%)
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Erben 3/002 | Nade mlejnem (12%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.
Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (12%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Sušil 0216 | Děvečka husy pase (12%)
[: Děvečka husy pase, :] [: pěkně nastroja se. :] Husičky potratila, domů jít nesměla. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Přiletěl k ní sokol, sedl na ten jabor. Ach, sokole, sokole, kde sú husy moje? Husičky sú v ječmení, běž, milá, vyžeň jich. Leť, sokole, vrchem a já půjdu dolem. U našej bránečky, tam se sejdem spolem.
Erben 2/433 | Jen jednou za tejden (11%)
Jen jednou za tejden, potěšení moje, můžeš přijít; až se pomilujem, můj zlatej holečku, můžeš si jít: v sobotu pod večer to sejdem se, když hodinka mine a mamička přídě, rozejdem se. Krájejte, má milá mamičko rozmilá, drobnej salát; já nejsem uvyklá, má mamičko milá, dlouho spávat: já vstávám raníčko za svitání, když češe můj milej holeček rozmilej koně vraný.
Sušil 0555 | Jak je mně tak je mně (8%)
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení kráčí v štyrské zemi. Kráčí v štyrské zemi, k maticce celensky; ach, Bože, Rozbože, dej jí navrácení. Dej jí navrácení ščastlivého domů, a když přijde domů, sejdeme se spolu.
Erben 5/396 | Na vršíčku na kopečku (8%)
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.
Erben 2/243 | Má panenko starodávná! (74%)
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
Sušil 1822 | Dybych věděl má Aničko že má (29%)
Dybych věděl, má Aničko, že má budeš, dal bych tobě stezku dláždit, kady pudeš. Stezku dláždit dláždičkama, kady pudeš, má Aničko, nožičkama.
Erben 2/350 | Daleké široké políčka! (22%)
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!
Erben 2/245 | K Pažežnici cesta húzká (15%)
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Erben 3/002 | Nade mlejnem (12%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.
Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (12%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Sušil 0216 | Děvečka husy pase (12%)
[: Děvečka husy pase, :] [: pěkně nastroja se. :] Husičky potratila, domů jít nesměla. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Přiletěl k ní sokol, sedl na ten jabor. Ach, sokole, sokole, kde sú husy moje? Husičky sú v ječmení, běž, milá, vyžeň jich. Leť, sokole, vrchem a já půjdu dolem. U našej bránečky, tam se sejdem spolem.
Erben 2/433 | Jen jednou za tejden (11%)
Jen jednou za tejden, potěšení moje, můžeš přijít; až se pomilujem, můj zlatej holečku, můžeš si jít: v sobotu pod večer to sejdem se, když hodinka mine a mamička přídě, rozejdem se. Krájejte, má milá mamičko rozmilá, drobnej salát; já nejsem uvyklá, má mamičko milá, dlouho spávat: já vstávám raníčko za svitání, když češe můj milej holeček rozmilej koně vraný.
Sušil 0555 | Jak je mně tak je mně (8%)
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení kráčí v štyrské zemi. Kráčí v štyrské zemi, k maticce celensky; ach, Bože, Rozbože, dej jí navrácení. Dej jí navrácení ščastlivého domů, a když přijde domů, sejdeme se spolu.
Erben 5/396 | Na vršíčku na kopečku (8%)
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Pomozte nám databázi lidových písní rozšířit!
Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,
Neustále se snažíme rozšiřovat databázi o další písně a velmi vítáme zájem o spolupráci. Našim spolupracovníkům též nabízíme rozšířený přístup do databáze.
Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat mj. tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Možné jsou i další formy spolupráce, např. editace melodií či přispění zvukovými nahrávkami, atd.
V případě zájmu o spolupráci mi napište skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).
Vítáni jsou též akademičtí či soukromí badatelé, kteří mohou z databáze čerpat informace a specializované analýzy melodií i textů pro své publikace - napište mi se žádostí o rozšířený přístup.
Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!
Jan Koláček, autor projektu
Jak citovat
"Erben 2/007 | Ach cesto cesto uzoučká!", FolkSong.eu - Online katalog lidových písní, ed. Jan Koláček (datum přístupu: 21 Lis 2024), URL: http://folksong.eu/cs/song/21656