Sušil 0555 | Jak je mně tak je mně

41 words

Sušil 0555 | Jak je mně tak je mně (100%)
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení kráčí v štyrské zemi. Kráčí v štyrské zemi, k maticce celensky; ach, Bože, Rozbože, dej jí navrácení. Dej jí navrácení ščastlivého domů, a když přijde domů, sejdeme se spolu.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (40%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Sušil 1038 | A já dycky do dvéří pohlídám (39%)
A já dycky do dvéří pohlídám; nezdali já milýho uhlídám. Ach, uhlídám, uslyším, své srdečko potěším, veselá byť musím. Už můj milé, už do dvéří kráčí, ach, což je on neveselé jaksi! Proč tak smuten, nevesel? Hlavičku dolů svěsil, syneček můj milé. Ach, můj milé štepované pásku, ztratila sem od milýho lásku. Kdo jí našil, nech ju dá, ať se láska nemrhá, syneček se hněvá. Ach, můj milé štepované všecek, vypověděl mně milé syneček. Vypověděl mně milé, připověděl zas jiné syneček rozmilé.

Erben 5/317 | Kumburskej zámeček (39%)
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!

Erben 2/491 | Nebudu já už pro tebe (39%)
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“

Erben 2/007 | Ach cesto cesto uzoučká! (21%)
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.

Erben 5/396 | Na vršíčku na kopečku (20%)
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.

Bartoš 1901 / 1280 | Všecke štere dile světa (20%)
Všecke štere dile světa třeba dnes sejdeme, šak divnějšího stvoření, nikde nenajdeme, jako Hanák jest jediné o tom mužou jit novine, jaké jest to zvíře nepodobné k víře.

Erben 5/303 | Boleslav Boleslav (19%)
Boleslav, Boleslav, to krásné město: neplač, nekvil, nenaříkej, moje nevěsto! „Jak pak nemám, smutná, plakat, naříkat, když tě vidím do vojenských šatů oblíkat. Ty vojenské šaty trápí srdce mé!“ Neplač pro mě, nenaříkej, zas se sejdeme. „Jak pak se sejdeme, když leprva jdeš? co pak ty mně, můj holečku, co pak mně pošleš?“ Pošlu ti psaníčko nejedno v roce: abys ty vždy dověřila mé věrné lásce.

Erben 2/243 | Má panenko starodávná! (19%)
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (3%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“