Erben 2/225 | Hněvej ty se na mě

47 words

Erben 2/225 | Hněvej ty se na mě (100%)
Hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej: a když mě potkáš, pozdravení dáš, budou lidi myslit, že se nehněváš; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej.

Erben 2/479 | Varvažovskej zámek (96%)
Varvažovskej zámek, kámen na kamínku: vzkázala mně má panenka o jednu hubinku. A já jí nepošlu, ani žádnou nedám: ona bude potom myslit, že se na ni hněvám. „Jaloveček v lese: Bože, rozpomeň se! jaké je to milováni, když Honzíček nechce!“

Galko 1/487 | Preleť, sokol, biely vták (7%)
Preleť, sokol, biely vták, k mojemu milému; pozdravuj ho nastokráť, povedz službu jemu: Že ho verne milujem, v svojom srdci nosím, aby prišel večer k nám, že ho pekne prosím. Len sa ho ja opýtám, čo sa na mňa hnevá, keď k nám prvej chodieval, a už nechodieva? Ťažko, ťažko kameňu, čo pod vodou pluje, ešte ťažšie takému, kto koho miluje. Ach, ja jedna jediná, ja som milovala; pán boh dal, pán boh vzal, zostala som sama. Sama, sama, samotná, ako tá hrdlička; teraz som samotná bez môjho Janíčka.

Erben 2/472 | Chlumeckej zámeček (7%)
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.

Erben 2/599 | Když jsem já šel na procházku (7%)
Když jsem já šel na procházku skrze dvě uličky, vzal jsem já si novej klobouk, bíly rukavičky. Potkal jsem tam dvě panenky, ony spolu stály: já jsem jim dal pozdraveni, ony se mi smály. Vzal jsem já je za ručičku, za ručičky obě: Pojď Toničko! pojď Pepičko! sedněme si k sobě. „A já nechci, já nepůjdu, já se na tě hněvám, že si mi vzal můj prstýnek, teď já žádnej nemám.“ Mlč a nemluv, nepovídej, vždyť tu nejsi sama. „A ty nejsi mládeneček, jako já jsem panna!“ Necht si nejsem, ať si nejsem, ale já jsem býval: dokud jsem já, má Pepinko, k tobě nechodíval.

Bartoš 1901 / 0643 | To naše stavení (6%)
To naše stavení z drobného kamení, můj milý ide, [: nedá pozdravení. :] Když mně on je nedá, já mu ho přece dám, já se na tě, milý [: synečku, nehněvám. :] Nehněvám se na tě, ale je mně líto, že za jinou chodíš [: přes zelené žito. :]

Erben 2/264 | Za našima humny (6%)
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!

Erben 2/298 | Pršelo bylo tma (6%)
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“

Sušil 0924 | To naše stavení (6%)
To naše stavení z drobného kamení; šel synek okolo, [: nedal pozdravení. :] Nedal pozdravení pro malý slovečko, že sem mu neřekla: Dobró noc, synečko! Máme-li se hněvat, hněvéme se vobá, nepromluvme k sobě celé tédeň slova. »Dyž se ty podíváš na naše stavení, srdce tě zabolí, dybys měl z kamení. Na naše stavení, na naše vokýnka, slze ti zalejó tvý černý vočinka.« Dobró noc si dali, ruce si podali, pro velikó lásku vobá zaplakali.

Bartoš 1901 / 0661 | (6%)
1. [: Přes zeľené žitečko voda teče :] co ně moja miłá, hołuběnka sivá, ej, co ně ona řekne? [: A co ně ona řekne, šohajovi, :] šak sem í nepropíł, šak sem í nepropíł, ječmeňa na kořeni. 2. [: A co ty sa, synečku na mňa hněváš? :] Dyž ně na chodníčku, švárný šohajíčku, ej pozdravéní nedáš. [: A šak sa já nehněvám, aľe mosím :] Tebe já cérečko, moja gaľánečko, ej istě dostat mosím.

Sušil 0144 | Na stokrát buď pozdravená (6%)
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.