Erben 3/101 | Štyry koně vraný

23 words

Erben 3/101 | Štyry koně vraný (100%)
Štyry koně vraný, vokovanej vůz: přistroj se, Hančičko, pojedeme už. „A já jsem už dávno tu přistrojená: est-li si nešedou, sedne si jiná!“

Erben 3/099 | Strakatý peřiny (77%)
Strakatý peřiny na bidle visí: starej se, Vavroušku, vo koně lysy. „Já jsem se postaral i vo celej vůz: poď sedni, Hančičko, pojedeme už.“ Já nechci, nesednu, koně se plaší: mohli by snad pro mě naříkat naši. Já nechci, nepudu, až zejtra ráno: vopatruj vás pán Bon, má zlatá mámo! Strakatý peřiny na tyči visí: přistroj si, holečku, koníčky lysy. Čtyry koně vraný, vokovanej vůz: zapřahej, formánku, pojedeme už. Nechci, nepojedu, až zejtra ráno: až já se rozloučím s mou panímámo.

Erben 2/425 | Co pak jsi plakala (24%)
Co pak jsi plakala, Hančičko, hubičko! když jsi šla dnes tejden přes hájíček? – Ak pak nemám plakat a sobě naříkat, když mně vodpověděl můj holeček! Když jsi k nám chodíval, kdy byla krátká noc: proč pak k nám nechodíš, kdy je delší? est-li jsem já byla na krátký hupřímná, na delší byla bych hupřímnější!

Erben 3/029 | Est-li jsi Hančičko (24%)
Est-li jsi, Hančičko, z dobrýho chování, ty budeš naříkat, až pudeš vod mámy. Vod mámy, vod mámy, vod zlatý mamičky: ty budeš hutírat svý černý vočičky. Vod mámy, vod mámy, vod svýho tatíčka: ty budeš spomjnat na jeho slovíčka!

Erben 2/804 | Na krátce na dlúze (15%)
Na krátce, na dlúze že já se nevdám, že já damaškovej živůtek nemám; est-li ho nemám, já si ho zjednám: tobě to, holečku, na truc hudělám!

Erben 3/102 | Dej pozor Hančičko (9%)
Dej pozor, Hančičko, kudy tě vezú, aby si trefila, kdy tě vyženú. Kdy tě budu honit, kdy tě budu bít: aby si vedíla, kudy demů jít! Dej pozor, Ančičko, kudy jsme jeli: kdyby tě šidili, nebo tě bili. „A jeli jsme, jeli tam tou cestičkou: tam tady já pudu za svou mamičkou!“

Erben 2/800 | Hančičko vokrúhlej svět (9%)
Hančičko, vokrúhlej svět: počkej na mě sedům let! „Já nechci, nepočkám, tebe se nedočkám: ty jsi malej pohůnek, já bych se vdávala hned.“

Erben 3/135 | Hančičko hubičko (9%)
Hančičko, hubičko, srdce mý! nedej sobě hourat čepeni. Es-li si čepení zbourat dáš, šak budeš litovat, huhlídáš!

Sušil 1691 | Byua vojna byua (7%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)

Sušil 1708 | Ta kyjovská brána (6%)
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (6%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“