Erben 3/140 | Proč pak moje milá pláčeš

35 words

Erben 3/140 | Proč pak moje milá pláčeš (100%)
Proč pak, moje milá, pláčeš, pláčeš, pláčeš lak tuze? – „Proto, proto, proto pláču, pláču, pláču tak tuše: věneček pryč, čepeček sem, byla jsem panenkou a už nejsem; proto, proto, proto pláču, pláču, pláču tak tuze.“

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (86%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (7%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Erben 3/064 | Jdi měsíčku polehoučku (7%)
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!

Erben 2/430 | Když jsem nebyl doma (7%)
Když jsem nebyl doma, holka se mně vdala; když jsem nebyl doma, byl jsem v Bavořích: potom přijdu domu, ona stojí v domu, má bílej čepeček, pláče ve dveřích.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (6%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Sušil 1319 | Včilej ty dzěvečko včilej plač (6%)
Včilej ty, dzěvečko, včilej plač, něchcělas macičky posluchać. Volilas posluchać Janička, ach, nežli svojiho tacička. Volilas bileny čepeček nežli svůj zeleny věneček, volilas bilu podvičku, o, nežli zelenu pentličku.

Bartoš 1901 / 0860 | Vesełý mamíčko (6%)
Vesełý, mamíčko, vesełý dvůr máte, vesełý dvůr máte, pokaď ně v něm máte. Až ně v něm nebude, už to tak nebude, všecka tá vesełosť, všecka za mnú půjde. Ešče si zazpívám, aji zaheľekám, pokaď na hłavěnce, zeľený věnec mám.

Erben 3/145 | Ach můj vínku zelený! (6%)
Ach můj vínku zelený! už tě s hlavy skládám, a ten bílý čepeček na hlavičku dávám: abych v něm chodila, a se v něm těšila, do svý smrti nejdelší s hlavy ho nedala! Ach vy mily družičky! co za mnou stojíte, a mě smutnou nevěstu zhola nebráníte? až přijde ten váš čas, nebudu bránit zas, vemu bílý čepeček, vám na hlavu dám zas.

Erben 3/144 | Ach můj vínku zelený (6%)
Ach můj vínku zelený, už té s hlavy skládám! tobě, můj nejmilejši! jej teď odevzdávám: abysi jej choval, vždycky mě miloval, stále až do mé smrti v té lásce setrval. Ej, již se s vámi žehnám, družičky mé milé! s vám všem vale dávám – smutno této chvíle: změnily se časy, zavily se vlasy, laskavě vám děkuji za tu službu vaši! Už kamarádky jiny do počtu mě vzaly, už mně čepeček bílý na hlavičku daly: s nimi nosím býti a vás opustili: pán Bůh račiž je za to všecky odměniti!

Erben 3/052 | Ti slavní a moudří (6%)
Ti slavní a moudří soudové boží ‚ jsou našeho štěstí nejvetší zboží: soudili, snoubili tebe nevěstu; měla jsi do stavu dost těžkou cestu. Ty jsi se spolehla na své růžičky: nyní tě obejmou drobné včeličky! ani tvá matička ti neubráni, musíš vzít čepeček a býti paní. Ještě se s panenským věnečkem potěš; však za něj brzičko čepeček vezmeš: tvůj ženich souzený dal jej prinesti, vinšuje ti k němu zdraví a štěstí.