Sušil 1440 | Aj ráno ráno kde se vzalo!

29 words

Sušil 1440 | Aj ráno ráno kde se vzalo! (100%)
Aj, ráno, ráno, kde se vzalo! Že se ani ešče černooké děvče nevyspalo. Aj, nevyspalo a nevyspí, a že ono dycky, ve dně taky v noci na mne myslí.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (46%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (46%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Sušil 0012 | Ai pošla nám panenka Maria (42%)
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)

Sušil 0316 | Stála svadba stála (40%)
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.

Sušil 0192 | Přišel pod okynko (40%)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)

Sušil 0926 | Pověz mi děvucho (39%)
Pověz mi, děvucho, ežli buděš moja, až moje koničky za vraty něstoja. Bo moje koničky penize koštuju, až mi podkověnek ze zlata něpsuju. Moje podkověnky ze sameho zlata, a tys je, děvucho, přece ledajaka. Ně tak ledajaka, jak se mi nělibiš, davno k jinši chodim, a ty o tym něviš. Chodim ja k děvuše, co ma černe oči, něchodim ja ve dně, ale chodim v noci. »A ty sobě mysliš, že ku tobě zkažu, take gavalery pod koleno važu.«

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (38%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (38%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (38%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 2/598 | Nevybírej nepřebírej (38%)
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“