Bartók III 1093 | Načo ste ma za hnusňíka ta

7 words

Sušil 0238 | Kdo chodí po mém hrobě (100%)
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.

Sušil 0963 | Za naším před naším (90%)
Za naším, před naším bramorové schody, nechoď tam, šohajku, polámú ti nohy. Keď mně jich polámú, budú mně ich hojit, bude mně má milá na zelinky chodit. Dá milá zelinky, mamička šátečku, bude polahčeno mojemu srdečku.

Sušil 0233 | Kral na vojnu zavolal (86%)
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.

Sušil 0027 | Pu-to-val ro-be-nek pu-to-val ro-be-nek od ot-ce (79%)
[: Putoval robenek :] [: od otce, mateři. :] ... ... Ma mila stařeno, něni tu žadneho. Mamy doma něni, a taty němamy. Smrť na to nědbala, do dveři se brala. Přes prah překračala, na pec pohlidala. Na pec pohlidala, po peci sahala. Vstaň z peca ty, holy, dy roběnka něni. Hned ho za krk vzala a o zem nim prala. A takhle ho stiskla, ež krev z něho vyšla.1) Hleďte, mili pani, jak se on jí brani. Běda mně hřišnemu, dlužen sem každemu. A najvěc jednemu, Panu Bohu svemu. Musim před nim stati, jemu počet dati.

Bartoš 1901 / 0252 | Před naší je zahrádka (79%)
Před naší je zahrádka, a v ní pěkné stromoví, ej seděľi tam tré pěkní ptáčkové, zpívajú si veseľe. Nebyľi to ptáčkové, byľi to šohajkové, ej súdiľi sa o jednu děvečku, kerý si ju dostane. Jeden praví: Bude má, a ten druhý: Jak Bůh dá, ej ten tretí: Moje potěšení, ja cože si tak smutná. Jak já nemám smutná byt, za starého kážú jít, ej rozpučiło sa srdenko ve mně, nemožu ho ukójit. A tam hore v komore, je tam łože červené, ej łože, łože, červené łože, kdo na tobě spat bude. Bude-li tam starý spat, dyby sa chceł skameňat, a bude-li tam švárný šohajíček, dyby ně ho chceł Bůh dat.

Galko 1/207 | V širom poli hruška stojí pekná (79%)
V šírom poli hruška stojí pekná zelená, pod ňou stojí moja milá bárs vyplakaná; biely ručník v ruce má, oči sobe utiera, strom (a) zelený, rozmarínček, za čákov dáva. Prídiže ty, moja milá, do tej kasárni, jaký to tam každý vojak vypucovaný; tambor bije na buben, už ja, milá, preč idem, ej, či tebe žiaľ nebude, keď viac neprídem. Vystúpže ty, moj najmilší, vystúp z gliedy (gliedy) ven, poteš moje smutnuo srdce na jostatný deň. Nemôže to, milá, byť, nemôžem ja z glejdy vynsť, nemôžem ja tvoje smutnuo srdce potešiť. Vyndiže ty, moja milá, ďalej na poľo, jak tam rúbu šabličkami traja Francúza; keby ste to videli, plakať byste museli, jakí to tam krásni chlapci zhynúť museli.

Sušil 0338 | Šlo diťa chodničkem (79%)
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (79%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (79%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Sušil 0345 | Šlo děvčátko pro vodu (79%)
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú. Došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán. Děvče hned nemeškalo a za pánem běžalo: Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí; za ten žbán dukát dám. Děvče dukát nechtělo, jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán dům ti dám. 1) Děvče domu nechtělo, 2) jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán sebe dám. Děvče hned dom běžalo a na máti volalo: Ráda jsem, našla jsem. Ztratila jsem, našla jsem, rozbila jsem, ráda jsem. Za ten žbán pána mám.

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (79%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!