Bartók III 1326 | Viďeu som si moju milú v

7 words

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (100%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Bartók III 1096 | Viďeu son si moju milú v (100%)
Viďeu son si moju milú v kostoľe

Erben 2/698 | Nepůjdu z hospody (100%)
Nepůjdu z hospody, až vyjde dennice, až mne vyprovodí moje tanečnice. Nepůjdu z hospody, až bude den bílý, až mne vyprovodí moje potěšení. Moje potěšení, má panenka zlatá, až mne vyprovodí před ty naše vrata. Nepůjdu z hospody až za dvě neděle, až pro mne má milá v kočáře přijede. Kočár malovanej, čtyry vraný koně: až si mne odveze potěšení moje. Nepůjdu z hospody za čtyry neděle, až ty stary panny všecky vlk pobere. Ty stary pobere, ty mlady dorostou, jako když vyroste jeteličks s rosou. Jetelička s rosou ta se pěkně seče, jako když se děvče ve svátek obleče. Ve svátek obleče,1) přistrojí v neděli, aby ji v kostele mládenci viděli. 1) Ve svátek obleče, ve všední přistrojí: přijde do hospody, přec u dveří stojí.

Bartók III 1326 | Viďeu som si moju milú v (100%)
Viďeu som si moju milú v kostole

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (100%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (97%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.

Sušil 0222 | V kosteleckém mléně (97%)
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.

Sušil 0012 | Ai pošla nám panenka Maria (96%)
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)

Sušil 0966 | Prvšim rozem sem cě vidzěl (96%)
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.

Sušil 0510 | Ej pravim synku pravim tobě (96%)
Ej, pravim, synku, pravim tobě, esli ci je zle, naprav sobě. Ja sem sobě uminila, aby sem cě opuścila. Milovalach cě z upřimnosci, podezřelach cě v něpravosci; pomni, synku, pomni na to, že cě Pan Bůh stresce za to. Smutny budzěš, plakać budzěš, dy mne s inšim vidzěć budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci. A jak ja půjdu do kostela, přes tve srdečko půjdzě střela, půjdzě střela, litovani pro falešne milovani. A jak ja budu u oltaře, tam nam pan farař ruce svaže; svaže nam jich z puhej lasky, rozvaže nas Bůh něbesky. A jak půjdu od oltaře, svić ty, měsičku, jasna zaře, jasna zaře i slunečko, pocěš, Bože, me srdečko.

Sušil 0965 | U súsedů na kopečku (96%)
U súsedů na kopečku je tam hezké děvče, ono sa mně tuze líbí, edem že mia nechce. Ponajprvé sem ho viděl, keď slunečko zašlo, ach, můj Bože, to je děvče, až sa srdce třáslo. Po druhé sem ho zas viděl, keď kvítí zbíralo, ptal sem já ho o voničku, šak mně jí nedalo. Po třetí sem ho zas viděl v kostele klečeti, nemohel sem já sa modliť, edem naň hleděti. Po štvrté sem zas ho viděl v zahradě sa modliť, nemodli sa, má panenko, nebudu k vám chodiť.