Sušil 1104 | Zrálo jabko zrálo

38 words

Sušil 1104 | Zrálo jabko zrálo (100%)
Zrálo jabko, zrálo, jak dozrálo,1) spadlo, že moje srdenko do žalosti vpadlo. Ne tak do žalosti, do velkého hoře, že moje srdenko nožem krájať može. Ne tak nožem krájať, ale pilú řezať, dyž tebe nemožu, můj synečku, dostať.2)

Smutný 48/256 | Zrálo jabko zrálo až dozrálo spadlo (54%)
Zrálo jabko, zrálo, až dozrálo spadlo

Sušil 0882 | Škoda tě šohajku (38%)
Škoda tě, šohajku, že za vodú býváš, voda lavky vzala, ty k nám nechodíváš. Šohajek za vodú a já z druhej strany, pohledňa na sebe, obá sme plakali.1) Plačeš ty, plaču já, plačeme obadvá, neplač, galanečko, už je darmo všecko. Nebudu vesela, ani nemožu byt, nemože sa ve mně srdco rozveselit. Hrkoce mé srdce tak nekerú chvílu, jak by mně ho řezal nožem lebo pilú.

Sušil 0181 | A v pondělí po neděli (11%)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.

Bartoš 1901 / 0030 | Co sa stało právě (11%)
[: Co sa stało právě v Hodonskéj hospodě; :] [: zabiľi tam stárka :] jak tancoval v koľe. [: Deset hodin bylo dyž v koľe tancoval :] [: o půł jedenásté :] dyž tú ranu dostal. [: Jak tú ranu dostał omdľeł, spadł na zem, :] [: jeho vlasní karamád :] probodł ho nožem. [: Chłapci ho zebraľi a domů ho nésľi, :] [: dyž už jeho ručičky :] aj nožičky skľesły. [: Otvírajte, mamko, otvírajte lésu *), :] [: vašého synáčka :] zabitého nesú. [: Hodonské děvčátka, ostávejte s Bohem; :] [: Na můj hrob nasaďte :] z rozmarínu koreň. [: Z rozmarínu koreň, bíłý karafiát, :] [: ja už vás nebudu, :] děvčátka, miłovat.

Bartoš 1901 / 0055 | Jedenást panen usnúło (11%)
Jedenást panen usnúło, a to pro svého miłého, jen jedna nespała, miłého čekała, tramtariadia tramtarára. Jak ho nemohła dočkati, šła muziku štemovati, muzikanti, směľe, hrajte ně veseľé, tramtariadia tramtarára. Jak do zahrádky vkročiła, miłého ľežat spatřiła, on ľeží pod stromem probodený nožem, tramtariadia, tramtarára. Miłá s něho kord vytahła, do svého srdce vraziła, už je konec łásky, fałešnéj procházky, tramtariadia tramtarára.

Sušil 2293 | Od východu k západu (8%)
Od východu k západu hore zelenají, ščepanovčí mládenci panen si hledají. Ten Jozefek ten ju má, ten ju sobě našil, u tech Vítků na sadě bílý den ho zašil. Vítková ho budijó: Staň, Jozefku, domů, klekaničko zvonijó, řezat sekaninu. A nechť zvoní, jak zvoní, já domů nepudu, sekaničky dosti mám, sekati nebudu. Ešče se k ní obrátil, a dal jí hubičku: Jakpak tě mám opustit, červený hřebíčku. Ten červený hřebíček květe jak ten bílé, jakpak tě mám opustit, můj synečku milé.

Sušil 1920 | K Smolénům je houzká stežka (8%)
[: K Smolénům je houzká stežka, :] [: je zarůstlá travou všecka. :] A tou travou jetelovou, abych nemoh za svou mjilou. Za svou mjilou roztomjilou, dám si řezat srdce pjilou. A tou pjilou papirovou, teplým pjivem nabroušenou.

Sušil 1937 | Dycky mně má milá slubovala (8%)
Dycky mně má milá slubovala, že by mi půl srdca darovala. [: Řezat chtěla, nůž neměla, chtěl jsem jí ho podat, už nechtěla.*) :]

Erben 5/200 | Sedlák na louce seče (8%)
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.

Erben 5/137 | Vždycky se ptajou (8%)
Vždycky se ptajou, komu to hrajou? sedláčkovi! nic se neptejte, jen vy mu hřejte – sedláčkovi! sedlák musí vstát řezanku řezat koníčkovi.