Smutný 02/012 | Lúčenie lučeni veď je to tažká

7 words

Smutný 02/012 | Lúčenie lučeni veď je to tažká (100%)
Lúčenie, lučeni, veď je to tažká vec

Sušil 0578a | Šohajova láska (66%)
Šohajova láska je velice ťažká, na srdečku, na mém jako mlýnský kameň. I ten mlýnský kameň někdy sa roztočí, na srdečku, na mém nic sa neulahčí.

Sušil 1228 | Lúčení lúčení (34%)
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.

Sušil 0923 | To mňa mrzí můj synečku velice (33%)
To mňa mrzí, můj synečku, velice, že ty chodíš přes polečko k muzice; přes polečko chodíváš a ze mňa se vysmíváš. A já to dobře vím, že mňa zanecháš. Ja, už sem já ty střevičky sedrala, co jsem já od synečka dostala; kúpil mně jich na svátek, já jich nosím na pátek. Jde ta naša láska všecka nazpátek. Dobře jsem já to, synečku, věděla, proto jsem ťa na opravdu nechtěla. A to bylo v pondělí po provodní neděli, a to bylo poslední naše lúčení. Chodívaj si, můj synečku, kde chceš sám, není mně o tebe líto, už ťa znám; chodíš, šidíš velice, nešanuješ děvčice, už se mně to natrápilo dost mého srdce.

Sušil 1194 | Už sem ty střevíčky zedrala (33%)
Už sem ty střevíčky zedrala, co sem od milého dostala, a to bylo v pondělí, po provodní neděli, to bylo poslední lučení.

Sušil 0294 | Poslechněte panny (1%)
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)

Galko 1/454 | Na trenčianskej väži (1%)
Na trenčianskej väži dva holúbky sedia, ľudia jim závidia, že sa rady vidia. Ľudia, milí ľudia, nezáviďte toho, veď je to pekná vec, kto miluje koho. Keby som ja mala sokolovie krídla, ver’ bych zaletela, kde môj milý býva. Sadla bych mu, sadla, na jeho biely dom, čo by zaplakalo jeho srdiečko v ňom. Ješte bych mu sadla na maštalnie dvere, čo by zryhotali jeho vranie kone. Kone, moje kone, čože tak rehcete, azdaj moju milú tu dakde vidíte. Nevidíme ju my, ale ju slyšíme, tam si ona spieva, kde jej dobrá vôľa. Keby ch som ja vedeu, kde môj milá býva, ver bych jej zaniesou na tanieri syra. Na tanieri syra, k tomu holbu vína , na ty, duša moja, holubienka sivá. Nechcem ti ja syra, ani holbu vína, pán boh dau, pán boh vzau, Zostala som sama.

Sušil 0246 | Syneček do vojny jede (1%)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.

Sušil 2058 | Na tej lúce zelenej (1%)
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.

Erben 3/098 | Loučení ach loučení! (1%)
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!

Sušil 1227 | Lóčení lóčení (1%)
Lóčení, lóčení, což je to věc těžká, [: dyž se musí rozlóčiti :] s maměnkó dceruška. Nermuťte se, máti, že já od vás půdu; dyť já předce až do smrti vaša dcera budu. Nermótím se, dcero, že půdeš ode mně, ale nad tym se já rmótím, jak se ti povede. Jak by se mně vedlo? Dobře, má matičko. A dyť sem já obdržela, co žádalo srdečko.