Smutný 03/076 | Ja kdo by ně za starého

9 words

Smutný 03/076 | Ja kdo by ně za starého (100%)
Ja, kdo by ně za starého kázal, jako ne

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (88%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Sušil 0329 | Šla Dorna pro vodu (79%)
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.

Sušil 0059 | Náš stařiček sobě vzdychá (71%)
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.

Sušil 0061 | Byla cesta ušlapaná (71%)
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)

Bartoš 1901 / 0243 | (71%)
1. Zazpíváł kohútek, na vrch Obětovéj, *) kdo kúpił kordúłku, Anyně Petrovéj. Lojza Šenkeříků ohľédł sa na ňu, hajda, chłapci, hajda, dáł sem toraľ za ňu. 2. Ščuká sa ně, ščuká, kdosi ňa zpomíná, starodávný gaľán na mňa zapomíná. Starodávný gaľán, jako to grnisko, može s ním poorat ovesné strnisko. 3. Ořechovský farář pěknú kázeň káže, ze škaredým mužem pěknú ženu váže. Ja, pane farářu, rači kázeň nekaž, ze škaredým mužem pěknéj ženy nevaž.

Sušil 0196 | Bylatě stará kovářka (69%)
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)

Erben 7/017 | Byla lučina široká (67%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Sušil 0223 | Chodíval k nám pán Uherský (64%)
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (64%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Sušil 0237 | Kdo to chodí po krchově (64%)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)