Smutný 05/003 | A já vám rodičové k nohám

7 words

Smutný 05/003 | A já vám rodičové k nohám (100%)
A já vám rodičové k nohám padám

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (86%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (86%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (86%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Bartoš 1901 / 0560 | Dyž sem šéł około vrát (84%)
Dyž sem šéł około vrát, słyšél sem muziku hrát, na harfy, na trúby, kdo mú miłú ľúbí, ten mosí jít domu spat. Přišéł sem do světnice, seďéł sem na łavice, seďéł sem u kamen, płakał sem jak błázen; má miłá nevdávaj se! Proč bych se nevdávała, tři ľeta sem čekała, tři ľeta čekati; ešče se nevdati; si voják, podvedeš ňa. Ešče k vám jednú přijdu, rodiče prost budu: matinko złatinká, poproste tatínka, by ně dáł vašu céru. Než bych ti céru dała, rač bych ju połámała, ruce po ramena, nohy po koľena, tak bych jí uděłała. Dyž ně jí nechcete dat, dám si ju vymaľovat, dám si já ju za skło, až ně bude teskno budu se na ňu dívat.

Erben 7/058 | Stoji stojí kostelíček (81%)
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.

Sušil 1661 | Moja najmilejši (77%)
Moja najmilejši po zahradzě chodzi, svoje bile nožky po rosičce brodzi. Aj, brodzi jich, brodzi, fialku trhala, svojemu milemu kytku udzělala. Ach, komu ja smutna voničku hotuju, dy tu teho němam, kereho miluju. Vzali mi ho, vzali a na vojnu dali, těžky žal rodičům i mně udzělali. Dy mileho vedli, ja sem tvrdo spala, mily, mocny Bože, muzika mu hrala. Dyby toho byla smutna ocutila, se svym najmilejšim slovko promluvila!

Erben 5/083 | Ach což je to hezká věc (70%)
Ach, což je to hezká věc, že jsem já myslivec! postřelil jsem holubičku, upadla mi v jalovec. Má milá ji viděla, pro ni tam běžela; holubička s jalovečka na javůrek vletěla. A tu lístek s javora pad na nás na oba – vyprovoď mne, má panenko, až do našeho dvora. „Nechci, nechci, nepudu, vím že tvá nebudu: tys bohatých rodičů syn, a já holka chudobná.“ že jsem já bohatej: však já si tě přece vemu, jen se na mé nehněvej. „Já se na tě nehněvám, ale ráda tebe mám: přijď si večer k okénečku, pěknou hubičku ti dám.“

Sušil 1343 | Idu ja cestu (66%)
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.

Bartoš 1901 / 0102 | Co sa stało právě (66%)
Co sa stało právě v Zemanovém dvore, vyrosteł rozmarýn výše okén hore. Néni to rozmarýn v zahradě saděný, ľež je to syneček doma vychovaný. Co sa stało právě v tem Ňorkovém dvore, vyrostła fijała výše okén hore. Néni to fijała v zahradě saděná, ľež je to Kačenka doma vychovaná. V tem Ňorkovém dvori borověnka stójí, ten synek Zemanů vyťat sa ju strójí. Do tu borověnku by sa strójił vyťat, nájprv si ju mosí od rodičů pýtat. Já sem si ju pýtał, oni ně ju daľi, Šak sa ti, Janíčku, nevýzhováraľi *). Děkuju ti. miłý, za tvoje chodění, ja že's nám ušľapał chodník prede dvermi. Ne tak prede dvermi jak na dołu dvorem, šak sa ně, můj miłý, dobre chodí po něm. A já tobě, miłá, za tvoju dobrotu, že's ně otvírała kažďunkú sobotu. Kažďunkú sobotu, sedumkrát za týdeň, možeš miłá vědět, že je to každý deň.

Bartoš 1901 / 0733 | V neděľu ráno (66%)
[: V neděľu ráno, :] drobné dýšč padá, proč pak moja miłá, proč moja jediná do mňa negadá.* Vyšła děvčina, vyšła jediná, jako z růže květ, ej, stáła, stáła, pro mě zapłakała, změnił se jí svět. Čeho ty płačeš, čeho žełuješ, děvčino moja? Proč pak nemám płakať, proč nemám naříkať něbudem tvoja. Budeš, ty miłá, budeš jediná, budeš, dá-ľi Bůh; ľidé mi tě raďó i rodiče dajó, nech nás sódí Bůh. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já doľino; ty zakvitneš růžó, ty zakvitneš růžó, a já maľino. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já hostincem; ty zůstaneš pannó, ty zůstaneš pannó, a já młádencem. Ty budeš pannó, ty budeš pannó, v tom veľkým dvoře; a já budu knězem, a já budu knězem, v novým kłášteře. Až my pomřeme, až my pomřeme, zkážem sám sobě, zlatéma ľiterama, zlatéma ľiterama, vyryť na hrobě. A hdo tam pude, a hdo tam pojede, přečte sám sobě, co pak za kochaně, co za miłovaně, ľeží v tem hrobě.