Smutný 17/015 | Lanžhoťané milí na co ste k

8 words

Sušil 0048 | Ležel Lazar v nemoci (100%)
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (100%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Smutný 17/015 | Lanžhoťané milí na co ste k (100%)
Lanžhoťané milí, na co ste k nám došli

Sušil 2347 | Nechoď švárný šuhaj ke mně (99%)
Nechoď, švárný šuhaj, ke mně, a mia bolí srdce ve mně, keď ťa čujem u dverí, nesmím ti jít otevřit. Dzi mu, dcerko, otevřici, já půjdu světlo rozžnúci, pusci si ho do síně, daj mu slovo uprímné. Dcerka dvera otvírala, maci světlo rozžíhala: Vítaj, milý, vítaj k nám, cos donesel, pověz nám. Počkaj, milá, já ci povím, došel sem si pro rozmarýn, daj mi z něho pérečko, potěšíš mé srdečko. Vyndzi, milý, k okénečku, máš tam modrú fialečku, fialku s rozmarýnem omotanú s hedbávem. S tým hedbávem pěkným bílým, abys vědzel, žes byl milým, žes k nám večer chodzíval a mia ze sna budzíval.

Sušil 0092 | Svatý Michal trúbí trúbú (97%)
[: Svatý Michal trúbí trúbú, :] vstaňte hříšní, poďte k súdu. Hříšníci se radovali, na súd Boží pospíchali. Došli tě tam k rájským dveřím, tlúkli na ně, aj volali: Odpověděl jim Kristus Pán: »Jistě, jistě, já vás neznám. Jděte vy tam k Pánu tomu, v jehož ste slúžili domu. Slúžili ste tomu světu, svět vám nyní dá odplatu.« Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kterak my vás přikrýť máme? Samy zítra shořeť máme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kerak my vás přikrýt máme? Samy zítra vyschnúť máme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. O, běda nám hříšným bude, dyž den súdný Páně přijde.

Sušil 0062 | O tom svatem Valentině (97%)
[: O tom svatem Valentině, :] [: pěkna slava o něm slyně. :] Že na světě tak krasny byl, dřevolivnu podobny byl. Panny se ho zakochaly, pěkne dary jemu slaly. A on prosil Boha sveho, by mu změnil krasu jeho. A Pan Bůh ho v tom uslyšel, Valentinek knězstvi došel. Jak prvšu mšu svatu služil, přetěžky ho vřed obrazil. Hazalo nim po kostele od oltařa ež ku stěně. Panny se ho odkochaly, pěkne dary odebraly. Prosil Boha přemileho, by mu vratil zdravi jeho. A Pan Bůh ho hned uslyšel, Valentinek zdravi došel. Ešče ho tak obdaroval, aby lidi ozdravoval. Valentinku, popros za nas, by byl Pan Bůh laskav na nas. Amen, amen, tak nám Bůh daj, by smy přišli v nebesky raj.

Sušil 0683 | Na hoře na dole (97%)
Na hoře, na dole, ej, na hoře, na dole, [: v tem zeleném hájku. :] Trhaua má miuá modrú fialenku. Trhaua, trhaua, do kystek vázaua. Došeu k ní šohajek, perečko mu daua. Daua mu perečko, modrej fialenky, aby nezapomněu svojej frajirenky. Dyž půjdeš mimo nás, zpomeň si na dům náš, že v něm frajirku máš. Dyž půjdeš mimo nás, zpomeň sina dům náš, že v něm frajirku máš. Dyž půjdeš mimo nás, mimo našich dvéří, jenom ty zavouaj: Má miuá, otevři. Dyž půjdeš mimo nás, mimo našich oken, jenom ty zavouaj: Má miuá, vyndi ven.

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (96%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Sušil 0246 | Syneček do vojny jede (96%)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.

Sušil 2062 | Seděl sokol na topole (96%)
[: Seděl sokol na topole, :] přebíral1) si peří svoje. Došel k němu střelec mladý, co tu děláš, sokol sivý? A já sedím na topole, přebírám si peří svoje. Nestřílaj mia, střelče mladý, perečka mně vypadaly,2) sem já sokol velmi starý. Letěl bych já přes to moře, není možné, široké je. Poletím já až do Váhu, kde tvá milá kosí trávu.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (96%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.