Smutný 43/016 | A ta naša jarabinka

4 words

Sušil 1702 | Před našim domem stoji kůň vrany (100%)
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.

Erben 5/083 | Ach což je to hezká věc (100%)
Ach, což je to hezká věc, že jsem já myslivec! postřelil jsem holubičku, upadla mi v jalovec. Má milá ji viděla, pro ni tam běžela; holubička s jalovečka na javůrek vletěla. A tu lístek s javora pad na nás na oba – vyprovoď mne, má panenko, až do našeho dvora. „Nechci, nechci, nepudu, vím že tvá nebudu: tys bohatých rodičů syn, a já holka chudobná.“ že jsem já bohatej: však já si tě přece vemu, jen se na mé nehněvej. „Já se na tě nehněvám, ale ráda tebe mám: přijď si večer k okénečku, pěknou hubičku ti dám.“

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (100%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (100%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (100%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (100%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (100%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Bartoš 1901 / 0765c | Pred naší zahráděčka (100%)
Pred naší zahráděčka, po ní chodníček; vyprovoď ňa, moja miłá, svítí měsíček. Sviť, měsíčku, do hájíčka, do zeľeného, až já půjdem od dívčátka sivojokého. Sviť, měsíčku, poľahúčku, až na ten náš dvůr, sak ty možeš dobre vědět, že nebudem tvůj. Ty dostaneš bíłý čepec, já bíłý kabát, z teb'a bude mładá žena a ze mňa voják. Aj ty vtáčku, sokolíčku, vysoko ľétáš, co ně neseš za novinku, nic ně neríkáš. Já ti nesem novinečku smutnú, žałostnú, že už tvoju gaľáněčku čepiti budú. Ona sedí za stoľíčkem jako růžička, nedá sobě rozpľétati svého ľeľička. Můj vínečku poľajkový, pěkný zeľený, za teb'a já mosím nosit čepeček bíłý.

Bartoš 1901 / 0592f | U Dunaja šaty prała (100%)
U Dunaja šaty prała, płakała, na šohajka všecku vinu skłádała. A prišeł k ní její miłý: Co robíš? U Dunaja šaty perem, šak vidíš! Ja co bys ty šaty prała, to je nic, aľe płačeš a naríkáš kam dáľ víc. Nepłaču já, můj šohajku, za ničím, ľeda za tvým sľubováním veľikým. Dycky's ty ně můj šohajku sľubovał, včil's ňa smutnú, zarmúcenú zanechał. Sľubovał's ně, můj šohajku, na srdci, že sa naša věrná łáska nezruší. Už sa naša věrná łáska zrušiła, už ti jiná bíłý šátek vyšiła. Sľuboval's ně, můj šohajku, na těľe, že sa naša věrná łáska zebere. Už sa naša věrná łáska zrušiła, už sa tobě jiná panna zľúbiła. Preneščasná ta hodina na světě, kdo si koho zamiłuje do srdce.

Erben 2/275 | Vletěla husička (100%)
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!

Bartoš 1901 / 0559 | Už je małá chvíľka do dňa (100%)
Už je małá chvíľka do dňa, staň, má miłá, vyprovoď ňa, až k temu rybníčku na tú hráz, staň, má miłá, vyprovoď ňa, už je čas. Šak bych já ťa miľeráda, dyby moja panimáma, to co mé srdečko miłuje, to ně naša panimáma zbraňuje. Panimámo aj pantáto, já vás prosím pěkně za to, dajte vy ně vašu věrnú cerušku, kerú nosím ve dně v noci v srdečku. Dáte mi ju, či nedáte? Včiľ sa na mňa podívajte, a já půjdu zajtra ráno do Prahy, tam dostanu bíłý kabát a šabľi. Šabľa bude oceľová, a to bude žena moja, s tú sa budu ve dně v noci těšívat, na svú miłú, v každú chvíľu zpomínat.