Smutný 45/055 | A já sem a já sem

10 words

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (100%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Smutný 45/055 | A já sem a já sem (100%)
A já sem, a já sem, koníčka nepásal od noci

Sušil 1642 | Ach ma mila rozmila (100%)
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.

Erben 5/290 | Hory a lesy (87%)
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (87%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 0274 | Objel syneček kolem černý les (87%)
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.

Erben 5/325 | Překrásné hvězdičky (87%)
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.

Bartoš 1901 / 0439 | (87%)
1. Ked som išeł od méj myłéj z ohľadou, šetky panny posedały do radou; ony sa ma pýtávały, dze som boł, a já som jim odpovedat nemohoł. 2. Vinšujem ty, duša moja, dobrý den, požčaj my ty tvojéj kráse na týden, kebych si já svoju krásu požčała, dze bych ju já na sobotu hľadała ? Nestaraj sa, moja myłá, o krásu, šak já prídem na sobotu za času, na sobotu na vysokú obránku, abych vedzeł, že mám vernú gaľánku. 3. Keby si ty, moja myłá, vedzeła, jaká bude prežałostná nedzeľa, ked my budú moje vłásky strihaci, a ty budeš přežałostné płakaci. Aľe bys ty, moja myłá, nedbała, keby si ty mého kona sedłała, kebych si já svoje krky vyłomył a na tvoje byéłé ľíčko nehľadzeł. 4. Kebyste vy, ma mamenko, vedzeľi, jaký som já pres*) frajérky nezdravý, any byste štyry noci nespaľi, ľen byste my frajerénku hľadaľi. Keby som já, môj synáčku, vedzeła, kedy bude tvoja taká nedzeľa a já by som čtyry noci nespała, ľen by som ty švárné dziéča hľadała.

Sušil 0183 | Za Opavu na rovni (87%)
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.

Erben 7/040 | Na té naší kopanince (87%)
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.

Bartoš 1901 / 1204 | A v tom městě Hodoníně (87%)
A v tom městě Hodoníně kasárňa maľovaná, v keré była má hłavěnka veľice sturbovaná, była ona sturbovaná, od samého jenerála; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. Dyž ňa na radní dům védľi, moje vłasy střihaľi, tenkráť pro mňa rodičové přežałostně płakaľi; proč płačete, naříkáte, šak vy ně nepomožete; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. A dyž było o půł noci, vyšła krásná vězdička, přišła za mnú do kasárně má miłá gaľánečka; přišła za mnú do kasárně, stáła u mojí posteľe: Stávaj hore, duša moja, já už stójím u tebe. A co bych já hore stáváł, šak ty ně nepomožeš, dybys za mňa dušu dała, tak ty ňa nevymožeš; mám čižmičky z ostruhami, vraného koňa v maštaľi ; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt.