Sušil 1806 | Zelený rozmarýn jako tráva

22 words

Sušil 1806 | Zelený rozmarýn jako tráva (100%)
[: Zelený rozmarýn jako tráva, :] [: už mně má panenka zanechává. :] A dyž mně zanechá, nech nechá tak, šak já si namluvím jiných děvčat.

Erben 2/311 | Teče voda teče (70%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (63%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Sušil 0184 | Žeň se Janko žeň se rad (60%)
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.

Sušil 1869 | Můj koníčku sivý nebuď tak lenivý (53%)
Můj koníčku sivý, nebuď tak lenivý, nebudem tu nocovať; pojedem do Kelče, je tam švarné děvče, budem si ho namlúvať. »Šohajičku mladý, poslechni mé rady, zanech toho ženění; oženíš se jednú, líčka tvoje zblednú, krása se ti promění.«

Sušil 1113 | Běži voda Lindava milý (52%)
[: Běži voda Lindava, :] milý Bože, kole dvora fojtova. [: Všecky lavky sebrala, :] milý Bože, enom jednu něchala. Atd. Chodi po ni syneček, štyry koně napajel. Jak jedneho napojil, hezke děvče namluvil. Hděs, děvečko, hděs byla, hdě si krasy nabyla? V studni jsem se umyla, tam sem krasy nabyla.

Erben 2/470 | Nad tím naším domkem (52%)
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.

Černík 1908 / 247 | Keď já pójdzem (49%)
Keď já pójdzem smutný na tu vojnu, kemu já zaněchám svoju milú? Kemu bych ju něchal, kamarádu svému, zaky sa navrácím z vojny domu. Já sa něnavrácím, já som mladý, něbudze mňa plakac ani žjadný, něbudze mňa plakac ani otec, matka, leš mňa budú plakac tri dzievčátka. Jedna budze plakac, byl som jéj brat, druhá budze plakac, mal som ju brac, trecí budze plakac, ej, ta veru mosí, lebo ta ode mňa prscien nosí. Přišla mi karetka narukovac, dal som si muzigu došikovac, kamarádi moji, zahrajce mi k vóli, zahrajce mi čardáš do téj vojny. A keď mi počali ten čardáš hrác, začaly mi suzy z očú padac, kamarádi moji, budzte tací dobrí a hybajce za mňa do téj vojny. My ci to, kamarád, něspravíme, lebo my bojovac němosíme, keď si prisahaný, len sa ber do vojny, keď si císarovi zapotrebný. Prišla mi karetka k rukovanie, moja milá, čas je k rozejdenie, s Bohom tu ostávaj, dobre sa tu mávaj a na mňa smutného nězabývaj. Rozmarýn zelený jako tráva, už mňa ten šohajko zaněchává, zaněchaj, zaněchaj, ale plakac budzeš, ode mňa vernější nedostaneš.

Bartoš 1901 / 0255 | (48%)
1. Před naší je zahrádečka trním hraděná, a v ní roste rozmarýnek, bíłý vršek má, a to je rozmarýn, a já o něm dobre vím, keď mňa nechceš, nemiłuješ, tebě vypovím. 2. Naša sľépka jarabatá drobné má perí, už tá moja najmiľejší mně nic neverí, keď neverí, nech nechá, a já půjdem do světa, budem sobě namłúvati švárné děvčata.

Sušil 1823 | Dyby nebyl pastýř tróbil (48%)
Dyby nebyl pastýř tróbil, byl bych si děvče namluvil; a jak začal pastýř tróbit, musela jít krávy dojit.1) Dyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo rozmarýnu zeleného do šátečka červeného. Dyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo huběnku a neboli dvě na té zelené otavě.

Sušil 1074 | Za našum stodolum (48%)
Za našum stodolum, za našum pivnicum, sedzi tam Janiček, ma v rukach šklenicu, napaja, prošvarnu dzěvuchu namluva. Ta jeji macička, dy se dovědzěla, hnědky Janičkovi naproci běžela; běžela, z dalekej krajiny vitala. Vitam cě, Janičku, z dalekej krajiny, něbudzeš ty mici z moji dcerky ženy, chudobnys, pro moju dcerušku něrovnys. Dzěkuju, macičko, za vaše vitani: šak ja tež něvidzim střibra, zlata na ni; rovně je, takova dzěvucha jak jine. Ona na lůžečku a on na stolečku, ona mu jablečko a on ji hrušečku, přaje mu, vyšiva šatečku, daje mu.