Erben 2/209 | Měsíček svití

21 words

Erben 2/209 | Měsíček svití (100%)
Měsíček svití, já musím jíti za mou nejmilejší, za mou milou; měsíček zašel, já milou našel: ona mne čekala pod březinou.

Smutný 41/023 | Ide forman dolinou a zbojníci brezinou (79%)
Ide forman dolinou a zbojníci brezinou

Erben 2/533 | Měsíček svítí (19%)
Měsíček svítí, já musím jíti za mou nejmilejši do Rájova: měsíček zašel, já tam nedošel; musel jsem zůstati u Třísova. Ta naše láska bejvala hezká: když je se zrušila, což je po ní? dej pán Bůh štěstí, děvčátko hezký! však jiná růžička taky voní.

Sušil 0602a | Dyby mně tak svítil (18%)
Dyby mně tak svítil, jak mně svítívával, dyž pěkný měsíček naproti bývával. Svítil mně měsíček z hory javorové, ale se zatemnil v síni šohajové. Svítil mi měsíček, hezký šohajíček, ale už nesvítí, zašel za kopeček.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (18%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Erben 7/006 | Pase ovčák pase ovce (18%)
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce ať je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.

Sušil 1550 | Hory se černajú (17%)
Hory se černajú, [: lúky zelenajú.1) :] Těmičci pacholci koně shledávajú. Ten Cyria2) Piščků neskoro jich zašel. Až ho u milenky bílúčký den našel. Požči mně, Tonečko, požči mně šatečka.3) Ať já se zakryju4) od východ slunečka. Nač bys se, Cyrijko, nač bys se přikrýval? Na to tě Pán Bůh dal,5) abys k nám chodíval.

Bartoš 1901 / 0193c | Ešče si já z hory z (17%)
Ešče si já z hory, z doly zájdem, ešče si já galánečku nájdem. Už sem si já z hory, zdoly zašel, už sem si já galánečku našel. Takú sem si galánečku dostal, jako by ju vymaloval, vypsal; taková ně galánečka svěčí co má ona pěkné čérné oči.*) *) kerá o mne nenadělá řečí.

Sušil 0572 | Ješče sobě kole vody zajdu (17%)
[: Ješče sobě kole vody zajdu, :] [: ja, tam sobě já hezké děvče najdu. :] Už jsem sobě kole vody zašel, tam jsem sobě hezké děvče našel.

Bartoš 1901 / 0193a | Ešče já si kole vody zajdu (17%)
Ešče já si kole vody zajdu, ešče sobě galánečku najdu; už sem já si kole vody zašél, už sem sobě galánečku našél.

Sušil 0399 | Ziždžali se panove (16%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.