Erben 5/286 | Kdybys byl poslouchal otce

29 words

Erben 5/286 | Kdybys byl poslouchal otce (100%)
Kdybys byl poslouchal otce, dobrá slova dával matce, nebyl bys na vojně, nepucoval bys koně. „Já jsem otce poslouchával, dobrá slova matce dával: přec koně pucuju, vojákem si libuju.“

Erben 5/385 | Neplač nenaříkej (69%)
Neplač, nenaříkej, že jsem já na vojně, neplač, nenaříkej, že jsem voják: vždyť jsem tě prosil, klobouček nosil; ty jsi mi nechtěls ruku podat. Neplač, holka, pro mě, že jsem já na vojně; neplač, holka, pro mě, že jsem voják. Já sedím na vose, mám pouta na noze; muším mašírovat až ku Praze. Pomoct si nemohu, poruě pánu Bohu: až já z vojny přijdu, vemu si tě. Neplač, holka, pro mě, že jsem já na vojně, neplač, holka, pro mě, že jsem voják: sedím na špalíčku, pucuju šavličku, natírám řemeny, kouřím tabák.

Erben 5/314 | Kdybys byl Honzíčku (28%)
Kdybys byl, Honzíčku, poslouchal matičku, nebyl bys teď nosil po straně šavličku. Neměl bys šavličku a koně vranýho: nebyl bys poslouchal člověka cizího.

Erben 2/324 | Když jsem já šel kolem lesa (28%)
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.

Erben 3/108 | Náš forman má koně (28%)
Náš forman má koně zvěděny: ti nosí hlavy jak jeleni; zapráskne-li do nich jen dvakrát, vyjede z těch Němčic jako pták. Náš forman má pěkný koníčky: povídaly si to družičky; já jsem je poslouchal dost dobře: povídaly si to v komoře.

Erben 2/786 | Ach kýž jsem slavíčkem (27%)
Ach kýž jsem slavíčkem, tím malým ptačíčkem. Letěl bych přes hory k milej do komory. Poslouchal bych zticha, proč má milá vzdychá. Vzdychá pro mladého, nerada starého. Starej smrdí potem, co kopřiva plotem. Mladej voní tuze, co fijala, růže.

Sušil 0198. | Jak z vojenky přijechal (4%)
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (3%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (3%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Sušil 0214 | Rojily se včeličky; (3%)
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)

Sušil 1342 | Ach Bože můj Bože (3%)
Ach, Bože, můj Bože, kaj su můj tatiček! Už mi na nich rostě zeleny travniček! Travniček zeleny, karafiat modry, kaj stě se poděli, můj tatičku dobry! Ach, Bože, rozbože, kaj su ma matička! Už mi na nich rostě zelena travička! Travička zelená, fialenka modra, kaj stě se poděli, ma mamičko dobra?1) Dobře mi pravili můj stary tatiček, že budu polivať slzami chodniček. Dobře mi pravili ma stara matička, že budu spominať na jejich slovečka. Ty přiborske zvony, ony pěkně hraju, mojemu srdečku velky žal dělaju. A půjdu ja, půjdu na zeleny krchov, a tam ja oplaču svojich rodiči hrob. Tatičku, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, dy stě umirali. Matičko, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, jak stě umirali.