Erben 5/285 | Když jsem já šel z Miletína

31 words

Erben 5/285 | Když jsem já šel z Miletína (100%)
Když jsem já šel z Miletína, chytali mě od Jičína, chytali mě vojáci, ptali se mne: Odkad jsi? mám tam svoje potěšení; a já tam zas musím jít, moji milou navštívit.

Sušil 1617 | Když sem já šel po chodníčku (34%)
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.

Sušil 1629 | Skalička skalička (33%)
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (18%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Sušil 0061 | Byla cesta ušlapaná (17%)
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)

Erben 2/497 | Stojí borovička zelená (17%)
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“

Erben 2/189 | Žádnej neví co je láska (17%)
Žádnej neví, co je láska, kdo jí nezkusil: nešel bych já za svou milou, kdybych nemusil: ale já tam mnsím jít, svou panenka navštívit, kdyby mně to všickni lidé měli za zlé mít.

Bartoš 1901 / 0440 | Dyž sem já šeł pres ty (17%)
Dyž sem já šeł pres ty hory, pres to poľe zeľené, postreteł sem švárné dívča, měło ľíčka červené. Já sem sa jí začał pýtat: Odkaď, dívča, odkáď si? A ona mi povídała, že je smutná jakási. Ty si smutná, já su smutný, my zme smutní obá dvá, dał by ně to miłý Pámbů dybys była žena má.

Smutný 45/025 | Odkáď že to chlapci byli (16%)
Odkáď že to chlapci byli

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (2%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (2%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“