Sušil 1629 | Skalička skalička

153 words

Sušil 1629 | Skalička skalička (100%)
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.

Sušil 1614 | Hore Vlachovicí (9%)
Hore Vlachovicí blažený chodníček, po něm sa prochází švarný šohajíček. A dyž sa procházel, na vojnu ho brali, bohatých rodičů nic si nevšímali. Dyž ho svazovali, na maměnku volal, má maměnko milá, svazovat mňa nedaj. A vy, radní páni z trenčanskej stolice, pusťte mně synáčka, prosím vás velice. Dívaj sa, maměnko, na ten suchý topol, až sa rozzelená, teprv bude pokoj. Já sem sa dívala večer a i ráno, co je to za topol, zelená sa málo. Já sem sa dívala jednúc o poledni, chvála Pánu Bohu, topol je zelený.

Sušil 2086 | Kuchařka sa bojí (8%)
Kuchařka sa bojí, škopíček ju honí, putenky ju pomúvajú, že nenosí vody. Vařeje, užice berú svoje rance, poďme, sestry roztomilé, nechť si míchá čím chce. Pec chlebová praví: Daj vám Pán Bůh zdraví; a vy, kamna nemazané, nebudu vám tady. Ohnisko sa pukuo, tak to hrozně buchuo, pýření ven vyskočiuo, všecko sa potlukuo. Ta křenová chasa na poli sa pasua, redekva, jak tam doběhua, zabiua jí prasa. Doběhua tam kvačka, hned sa strhua rvačka, co ste mně prasa zabili, mojeho kmocháčka? Doběhu tam špenát, počau jim hubovat: cože ste vy za junáci, já vás chcu sprubovat. Ta gulatá řepa, ta křičí ze sklepa, že jak na ně ven vyběhne, že jim hned vyklepá. Mrkua na hanýza, ešče ho pobízá: Chytni mrkvu a zatáhni nekde do vývoza.1) Ta panská lebeda, ta křičí: přeběda, co bych radši mohua utéct od teho oběda. Oharek a dyňa sú velká rodina, tykva do sklepa běžaua, donesua jim vína. Jak víno vypili, s tykvú sa pobili, a ono poharečesko na huavu si dali. Tykva byua chytrá, dyňu přeškobrtua a na břuch jí naskočiua, až sa dyňa pukua. Píseň sa zavírá, už je všemu konec, kočka s masem utěkaua, ostau prázný hrnec.

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (8%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.

Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina (6%)
Ta Moščenská dědina je smutná neveselá; měl sem v ní galánečku, ta mi vypověděla. Jak se, milá, jak se máš? Falešná si jako ďas, falešnější než Jidáš, už mně víc neuhlídáš. Když tys na mně čekala, proč pak’s mně nezbudila, dvá vojáci s kvérama stojijó pod oknama. Dvá vojáci s kvérama, sósedi s laterňama, šelma rychtář s dráhami, ti mně póta dávali. A já falešná nejsem, já upřímná panna jsem, tři noci jsem nespala, na tebe jsem, čekala. Jak mně pótečka dali, do Hranic mně poslali, ó, Hranice Hranička, tam dostanu koníčka. Jak mně koníčka dali, pěkně ho osedlali, s Pánem Bohem, má milá, já juž jedu do Brna.

Sušil 2222 | Dva kapuni (6%)
Dva kapuni, [: dva kapuni :] v stodole mlatěji,1) koleda, hej.2) Kokot věje, [: kokot věje, :] kura se mu směje. Koleda, hej. Kocur měři, kočka mišek drži. Baran veze do mlyna na voze. Koza mele, ovca muku seje. Kůň pec pali, kobyla mu chvali. Komar misi, muška vodu nosi. Huska bila, pecenečky vala. Hus sedlata,3) křidlem pec vymetá. Liška saže, zajic ji to maže. Vlk vybira, chleba něpřebyva. Vrana liči a na vilka křiči,4) počkej, vilku, na maličku chvilku. Vilk něčeka, do lesa utěka.

Sušil 1369 | Na rynku v Bystřici (6%)
Na rynku v Bystřici je vysoká veža, ta moja maměnka dávno pod ňú ležá. Ležá oni, ležá nedaleko dveří, nedaleko dveří rozmarýn zelený. Černá zem, černá zem, daj ven maměnku mú, nech sa já jim ešče věrně vyžaluju. A keď já jim počnu věrně žalovati, věru ta černá zem musí zaplakati. »Má dcero rozmilá, co si ty vymýšláš, když mi v černé zemi odpočinku nedáš?« Má milá maměnko, jak bych vám ho dala, když sem vašej lásky ani nepoznala. Přindite, maměnko, budu sa vydávat, přindite, maměnko, věnec odevzdávat. Neskoro, maměnko, neskoro idete, už mého věnečka už neuvidíte. Vážú mi ho, vážú na štyry uzličky, co ho nerozvážú ty vaše ručičky. Vážú mi ho, vážú na jeden veliký, co ho nerozváže všecek svět široký.

Bartoš 1901 / 1183 | Ani tech ručičék na zemi néni (6%)
Ani tech ručičék na zemi néni, ja ony už ľežá v téj čérnej zemi, co ňa koľébały, k prsom přikłádały, dyž sem był pachoľík, pachoľíček małý. Tá moja gaľánka, tá moja miłá, Veľických úradů za mňa prosiła, puste ho z vojny, on je chudobný, šak sa vám nebrání, je vám povoľný.

Sušil 1612 | Dobře je ti Janku (6%)
Dobře je ti, Janku, v tom vizovském zámku, ludé kopú, ořú, a ty ležíš v chládku. Nežádaj si, milá, takovej dobroty, dyž já musím nosit od železa boty. Od železa boty, na ručičkách puta: Radujte se, páni, vedem vám regruta.

Erben 5/285 | Když jsem já šel z Miletína (6%)
Když jsem já šel z Miletína, chytali mě od Jičína, chytali mě vojáci, ptali se mne: Odkad jsi? mám tam svoje potěšení; a já tam zas musím jít, moji milou navštívit.

Sušil 1713 | Na lanžotském pěkném poli (6%)
Na lanžotském pěkném poli [: kukačky kukajú: :] ti brněnščí rádní páni na vojnu verbujú. Keď verbujú, nech verbujú, pro Boha živého. Nech mně jenom neverbujú mojeho milého. Mosím jíti poprositi císařa samého, ja, aby mi propustili mojeho milého. Ja, vy pane císaříčku, pro Boha živého, enom mně dom propustite mojeho milého.