Erben 5/381 | Má milá hubičko

20 words

Erben 5/381 | Má milá hubičko (100%)
Má milá hubičko, bude-li ti teskno, jenom se podívej na sluníčko: kady sluníčko jde, tady mašíruje, tady mašíruje naše vojsko

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (62%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 2/334 | Až já odtud pryč pojedu (58%)
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?

Erben 2/235 | Černé oči jděte spat (55%)
Černé oči, jděte spat, však musíte ráno vstát. Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko. Už sluníčko vychází, má milá se prochází. Prochází se po rynku, přinesla nám novinku. To novinku takovou, že na vojnu verbujou. Když verbujou, budou brát, 1) škoda hochů nastokrát! Ty hezké nám poberou, 2) ti chromí nám zůstanou. 1) Když verbujou, budou brát, půjdeme se taky dát. Dej se bratře, já taky, budem spolu vojáky. 2) Zverbovali Honzíčka, dali jemu koníčka. Dali zeleny šaly a klobouček ušatý. Na klobouček píření jemu pro potěšení.

Erben 2/101 | Za tou naší stodoličkou (55%)
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když máš přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak mé srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.

Erben 2/108 | Nestůj děvče na sluníčku (55%)
Nestůj, děvče, na sluníčku, chraň se jarního větříčku: tváře se ti změnějí, pihy se tě chytějí. Ona jen se tomu smála, na sluníčku přece stála: když čekala Toníčka, nebála se sluníčka. A když se s ním seznámila, zas do chládku radš chodila; kde sluníčko svítilo, mílo jí tak nebylo.

Erben 7/029 | Ach zdál je mi se v (55%)
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.

Erben 2/109 | Včera mně svítilo sluníčko (54%)
Včera mně svítilo sluníčko, dnes už mě zebou ruce: kdybys byl, Honzíčku, upřímnej, koupil bys rukavice. „Kup ty mně, má milá, na podzim, já ti je koupím z jara: až budeš chodívat na trávu, abys se neužala.“

Bartoš 1901 / 0783 | Sluníčko jož záchází (54%)
Sluníčko jož záchází, měsíček vechází, má milá se prochází, já so ješče v práci; pospíším si s prácó svó, bech muhl se svó miló slovo promloviti. A dež belo na večír, šil sem po dědině, nemohl sem usnóti, pro bolesť v mém těle. Vohlídno se na kameň, má milá sedí na něm, smotně vzdychá sobě. A dež belo půl noce, šil sem po městečko, nemohl sem usnóti, bolelo mně všecko. Sleším zpívát slavíčka, že homřela děvečka a to pro synečka.

Erben 2/170 | Mračinko vycházi (53%)
Mračinko vycházi, bude pršet: schovej mne, má milá, do podušek; nepůjdu od tebe, potěšeni moje, až vyjde sluníčko zas nad vršek.

Erben 5/227 | Slunéčko zachází (52%)
Slunéčko zachází za hory: pasáci pečou brambory. Sluníčko zachází za kostel: pasáci lezou na postel.