Erben 2/101 | Za tou naší stodoličkou

76 words

Erben 2/101 | Za tou naší stodoličkou (100%)
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když máš přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak mé srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.

Bartoš 1901 / 0839 | U Tebe je darů dosti (28%)
U Tebe je darů dosti, Pane, hojnosť nad hojnosti. Tys ze dvou ryb, pěti chlebů nasytils pět tisíc židů, totiž to z Tvé moci božské. Neopustils Daniele v jámě lvové v Babyloně; poslals mu oběd z daleka skrz proroka Habakuka, totiž to z té země Judské. Kterýžto oběd Habakuk nesl jísti svým dělníkům. Poslal sis k němu anděla, by jej nes do Babylona, totiž to z té země Judské. I řek’ Habakuk andělu: Dyť já nevím k Babylonu, aniž také k jámě lvové, do níž vsadil toho muže, to proroka Daniele. Uchopil ho anděl Páně, ujal ho za vlasy jeho, postavil ho v Babyloně v rychlosti ducha prudkého, toho muže pobožného. Řekl Habakuk k Daňhelu: Daniele, sluho Boží, přijmi ten oběd ode mne, kterýžto Bůh poslal tobě, totiž to z té země Judské. I řekl Daniel zase : Pane, rozpomenuls Ty se, na mně služebníka svého, neopustil jsi žádného kdo v Tebe doufajícího. Mladý sem byl, už sem staral, mnoho lidí už sem přečkal, nikdy jsem spravedlivého neviděl opuštěného od Boha všemohoucího. Ani, když semeno jeho chleba žádostivo bylo. Nejsou chudí ani nuzní, kdo se Tebe, Boha, bojí, totiž to z Tvé moci Božské. Již bojme se Pána Boha, děkujme mu z darů jeho, kerý sme od něho přijali a z milosti jeho brali nerozdílně obě spolu.

Erben 5/023 | Sedlák seká v lese (27%)
Sedlák seká v lese, hajnýho vlk nese: „Počkej ty, sedlák, musíš dát sedmák! Dej mně drobet zelí, dám ti dřevo cely; dej mně drobet hub, dám ti celej dub.“ Hajnej, hajnej, hajnej, 1) to je šelma tajnej: on prodal doubek za solnej soudek. 1) Hajnej, hajnej, hajnej, to je šelma tajnej: on prodal smrčku, hned ji měl v krčku.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (19%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (15%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (15%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Erben 2/334 | Až já odtud pryč pojedu (14%)
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?

Erben 3/154 | Ta Bludojc setnička (13%)
Ta Bludojc setnička nevymetená: stojí tam Kačenka, je vypletená; je vypletená, v bílým čepečku: kdo chce s ní mluviti, musí po česku. Německy neumí, a česky málo; kdo chce s ni promluvit – „Poďte sem, mámo!“ Po očepkách darují místem ženy nevěstě do hospodářství kužel naditý lénem, jehož obyčejně mnoho kloubů bývá.

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (10%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Erben 5/331 | Když jsem já šel od své (10%)
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.

Erben 4/066 | V dobrém jsme se sešli (10%)
V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!