Bartoš 1901 / 0318 | Keby dali dívčátku

9 words

Bartoš 1901 / 0318 | Keby dali dívčátku (100%)
[: Keby dali :] [: dívčátku prebírati, :] [: věděła by :] [: komu ručenku dati :]

Bartoš 1901 / 1227 | Vyndi milá vyndi ven (99%)
Vyndi, milá, vyndi ven, stójí šohaj pod oknem, podává ti ručičku, pojede s Pánembohem. Dybys, miłá, věděła, co vojáček vystójí; nech je zima, nech prší, v čirém poľi stát mosí. Ty sis, miłá, mysľeła, že je vojna enom špás, aľe jak si spatřiła okolo mňa bíłý pás, — Około mňa bíłý pás a při boku šabľičku: Komu's ňa tu zanecháł, můj švárný šohajíčku? Komu bych ťa zanecháł, miłému pánu Bohu; ľen čakaj štrnást roků, až já z vojny dojedu. Jaké je to, šohajku, jaké je to čekání, dyž ty si obľečený ve vojanskéj košeľi. Ve vojanskéj košeľi, širáček premovaný; jaké je to, šohajku, jaké na ťa čekání.

Bartoš 1901 / 0293 | (97%)
1. Dybych já věděła, de já budu bývať, [: chodívała bych tam náčiní umývať. :] Dybych já věděła, de budu nevěstú, [: chodívała bych tam zametávať cestu. :] Ne enom cestičku, ale i chodníček, [: aby ňa pochváľíł synečků tatíček. :] 2. Synečkova mati, ona je fałešná, [: ona ně vyčítá, že su já chudobná. :] Třeba su já, třeba zezuľenka bľedá, [: aľe mňa maměnka ľedakomu nedá. :]

Bartoš 1901 / 0343 | (97%)
1. Jak je to słúnečko na nebi vysoko, tak je můj šohájek ode mňa daľeko. Jak je to słúnečko na nebi skrúcené, tak je mé srdečko ve mně zarmúcené. Jak je ten měsíček na nebi bľeďučký, tak je můj syneček šumňučký, pěkňučký. 2. Dybych já věděła, budu-ľi ťa míti, dała bych v zahrádce marijánek síti. Marijánek síti, růžičku nasadiť, fiałku voňavú, a tú ťa pozdraviť. Dybych já věděła, že my społu budem, já bych ti ustłała pod zeľeným dubem. Pod zeľeným dubem na peřinu bíłú, abys nezapoméł, že máš věrnú miłú. 

Bartoš 1901 / 0917 | Dyby ně to Bůh dał (97%)
Dyby ně to Bůh dał, a já to dožiła, [: co by tá cvekruša * rok u mňa słúžiła :] Šak bych já věděła, jak jí rozkazovat, [: tá by ně moseła płoty preskakovat. :]

Bartoš 1901 / 0786 | Přišła ně novinka (96%)
Přišła ně novinka, s půł noci hodinka, že mého miłého, chytiła hodoňka, Dybych já věděła, čím bych mu pomohła, šła bych mu pro ľéky až do apatéky. Nešcasné ty ľéky aj z téj apatéky, dyž mého miłého do šatů obľékľi. Do šatů obľékľi do truhły vłožiľi, už mé potěšení v čérnéj zemi ľeží. Čérná zem, čérná zem, pusť ně miłého ven, na słovečko, na dvě, nech sa vyžałujem. Dybych sa začała všecko žałovati, a šak by moseła čérná zem płakati. Běž, miľenko, domu, hľedaj si jiného, já budem spočívat až do dňa súdného. Až do dňa súdného, až bude súditi, já budu, má miłá, za oboch prositi.

Bartoš 1901 / 0784 | Skoro ráno na svitání (95%)
Skoro ráno na svitání učuła sem novinu, že můj miłý těžce stone, a já nevím, co je mu; tak bych ráda věděła, co bych mu děłat měła, potrebuje-ľi on kněza, ľebo enom dochtora. Dochtora ně, moja miłá, dochtora ně nedávaj, enom ty ně, moja miłá, pěkný pohreb uděłaj; co máš dati dochtoru, daj to knězu, kantoru, a oni ňa vyprovoďá s mužikú až ke hrobu. Muzika ně bude hrát, a já budem v hrobě spat, priď sa na mňa, moja miłá, priď sa na mňa podívat. Muzika ně bude znít, a já budu v hrobě hnít, priď sa za mňa, moja miłá, priď sa za mňa pomodľit.

Bartoš 1901 / 0469 | Na mostě pták (95%)
Na mostě pták, pod mostem rak, dybys ty věděła má Haničko miłá, jak ťa mám rád. A já mám rád karafiját, červenú růžičku, tú moju Haničku, tú já mám rád. Nepůjdu k ní za štyry dni; ona povídała, že sa nevyspała, nech sa vyspí.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (6%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (6%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (6%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.