Bartoš 1901 / 0386 | Ty pasecké vŕšky hołé

35 words

Bartoš 1901 / 0386 | Ty pasecké vŕšky hołé (100%)
[: Ty pasecké vŕšky hołé,:] budeš-i ty, děvča, moje? [: Budu, budu, ale ne včiľ,:] až ně bude muža način. [: Už ty vŕšky zeľéňajú, :] už to děvča namłúvajú. [: Už sú ty vŕšky zeľené, :] už je děvča umłúvené.

Bartoš 1901 / 1248 | A já sem sa těšíł (93%)
A já sem sa těšíł peřině, duchně, včiľ moja hłavěnka na hołé buchne.

Bartoš 1901 / 0891 | Och braňte vy mňa mé drúžičky (92%)
Och, braňte vy mňa, mé drúžičky, och, braňte vy mně méj hłavičky. A jak my teb’a brániť máme, och, dyž my hołé ruky máme. Ženky, tý majú ostré meče, och, a my máme hołé ruce.

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (5%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Bartoš 1901 / 1273 | Páni muzikanti (5%)
Páni muzikanti, vemte inštrmenty dobrý pozor na mňa dajte, vy sedľáci počúvajte co děłajú ženky! Ona ženka mnohá, dyž muž néni doma, on jí nechá hospodářství, ona krade až to praščí, a peníze sková. Ženka dojí v chľévě a žida má v izbě, príďa z venku přivítá ho, a hned sa ptá: co nového, a co má pěkného. A on jí zas praví: mám tu nové módy, jakživa ste neviděła, na jarmaku neuzřeła takové kartúny. Céra iďa z chléva, na žida sa dívá, vołá: mamo co děłáte, o złatý sa nehádajte, tata nejsú doma. Ľež tatu spatříme, šecko si kúpíme; bude pátek, budeme vít, možeme něco ukľudit a židovi dáme. Sedľák v pátek věje, žena k němu príde: běž ty mužu poobědvat, mý budem s cérú osívat, máš tam oběd v trúbě. A jak osívały, do měchů dávały; pachołek sa díru dívał, aby na ně nepovídał, že mu také dají. Dybych sedľákem był, vím co bych učinił; rekł bych: do ľesa jedu, vratił bych sa zasé domu, na všecko bych trefił. Príde kontribuce, sedľák zpíná ruce: co si, ubohý, poradit, kam sa já mám včiľ obrátit, prázná je truhľice. Až žena umírá, teprú si zpomíná: co sem, hříšná, děłávała, že sem muža okrádała, včiľ ně bude běda. *

Sušil 1706 | V šírém poli hruška stojí (5%)
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.

Sušil 1357 | Máte mia maměnko (5%)
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.

Sušil 1957 | Kerá je žena zlá (5%)
Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod lavu, dokáže svú hlavu. Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod necky, učí ho německy. Kerá je žena zlá, muža neráda má; strčí ho pod fěrtoch, má sa tam po čertoch. Tož ho válcem mlátí, až sa celý klátí, pomoct si nemože, trpí jako kuře. On ju pěkně prosí; ona sa honosí; znova si ho míchá, až chlap sotva dýchá. Ďábli ti v matěri, ty chrtáne šerý, měj sa včil po čertoch, já odpášu fěrtoch.

Sušil 1963 | Zapomněl jsem doma gatí (4%)
Zapomněl jsem doma gatí, košulenku na hóvratí, včil nesmím domů jít, bude mě žena bit. Jaká by ho haňba byla, dyby žena muža bila, ach, Bože jediný, snad musím z dědiny.

Sušil 0230 | Jede jede vývoda (4%)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!

Sušil 0897 | Švarna dzěvečko moja kochanečko (4%)
Švarna dzěvečko, moja kochanečko, měl bych cě o co prosić; slubovala jsi mně dva zelene věnky za klobučkem nosić. Švarny šohajku, můj kochanečku, stala se mi škoda; ach, měla jsem ci ja dva zelene věnky, vzala mi jich voda. Švarna dzěvečko, moja kochanečko, něfrasuj se o ně, ach, mam ci ja doma ty dva labudečky, pošlu ja ci pro ně. Labudek plyně, věneček tyně až do sameho dna, a že už ty nějsi, prošvarna dzěvečko, toho věnka hodna. Choć by mi včilej muzika hrala, trubače trubili, ach, to mi už oni mojeho srdečka žaden něrozveseli.