Erben 2/781 | Neber sobě můj holečku

68 words

Erben 2/781 | Neber sobě můj holečku (100%)
Neber sobě, můj holečku, pro peníze bábu: až s ní pudeš od oltáře, což budeš mít hanbu; když já pudu s mladým, ty se starou pudeš: po mně smutně, můj holečku, ohlížet se budeš! A když přijdeš do hospody, k tanci nebudeš smít; bude na tě tvá babička ode dveří hrozit: „Pojď, mužíčku, pojď spat, zanech hezkejch děvčat: když jsi je chtěl milovatí, měl jsi si mne nebrat!“

Sušil 1950 | Neber sobě můj synečku (39%)
Neber sobě, můj synečku, pro peníze babu, kde s ňú půjdeš, šohajíčku, pro velikú haňbu? Druhý půjde s mladú, ty se starú babú, uděláš si, můj synečku, mezi lidma haňbu. Dy s ňú půjdeš do hospody, dás si v tancu hráti, stará baba už u dveří bude ti mrmlati: Poď, márníče, dom spat, zanech mladých děvčat, šaks mě viděl, starú babu, měl jsi si mě nebrat.

Černík 1908 / 311 | Staň Kačenko (26%)
Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore, zory zazorené, krávy nědojené. Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore, už sú tvoje volky v rychtárovém dvore. Stroj, sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Idzeme, idzeme, šetci sme v zelene, budzeme sa rovnac k širéj bukovine. Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom, idzeme my cestú aj s mladú něvestú. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zroňja. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zroňja. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjáže. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zvjáže. Svatý Mikulášu, žehnaj cestu našu, žehnaj cestu našu, idzeme k sobášu. Už sme sobášili, dve ruce složili, dve ruce složili, prscen premenili. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe, Kačenko, slobodu zronily. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe Ondřejko, slobodu zronily. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjázal. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Ondrejko. tvú slobodu zvjázal. Družba milý, družba, jaká tvoja služba? Taká tvoja služba, jak na vozi hužva. Široká, široká, poščaj mi nožíka. něch si já vykrojím z jabuka červíka, Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu, široko, dalako tvój veneček vezú. Vezú ci ho, vezú, štyrma páry koní už tvého venečka žjaden nědohoní, Prikrývajce stoly, idú hosci s hory, stoly javorové, ručníčky kmentové. Rádi-li vy, mamko, tu nevěstu máce? Ráda ju, ráda mám, len mi ju dovedzte. Rádi-li nás, mamko, rádi-li nás máce? Jak nás rádi máce, dvére otvárajce.

Sušil 0176 | Ach vojna vojna vojna* (26%)
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!

Sušil 1394 | Ze země sem vyšel (25%)
Ze země sem vyšel, na ní živnost našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán. Pomož mně Pán Bůh sám. Ach, už tech ruk néni, ty už hnijó v zemi, co mě kolébávaly, k srdci přitiskávaly, dyž sem byl maličký.1) Kterak se odměním rodičům svým milým za lásku, vychování, za toli dobrodiní v mojim věku mladým!

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (18%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Erben 7/051 | Chodila Maria (16%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Erben 3/059 | Vstala jest Anička (16%)
Vstala jest Anička v bílej den, a šla do maštale pro oheň. Zavolala k sobě – Jeníčka, aby jí nasekal dřívička. Popad on sekyrku dřevěnou, vysekal kolíbku zelenou. Tu si máš, Aničko, kolíbej, po jiných mládencích nehlídej! „Vždyť já ti po jiných nehlídám, proto že jen tebe ráda mám.“ V tom přižene se z komory babička, majíc na rukou děťátko z peřinek ustrojené, a běhajíc vůkol houpá je, konejší a zpívá: Hajej, dadej, hajej, pacholíčku malej! hajej, dadej, nynej – za rok bude jinej.

Sušil 1732 | Měla babička strakatú krávu (15%)
Měla babička strakatú krávu, [: vzala košíček, šla jí na trávu. :] Měla babička kozílka ráda, vodívala ho do vinohrada.

Erben 2/779 | Povídali že jsem umřel (11%)
Povídali, že jsem umřel,[37] a já ještě nestonal: dávali mně starou bábu – já bych bábu čertu dal![38] Stará bába jako žába v zimě, v létě studená:[39] mladá holka jak peřina v zimě, v létě zahřívá. Staré bábě dáme hrábě, aby jimi hrabala: mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala.

Sušil 1953 | Povídali že sem umřel (11%)
Povídali, že sem umřel, já jsem ešče nestonal, ešče byla duša v těle, už mně gajdoš gajdoval. Povídali, že sem umřel, já sem ještě nestonal, dávali mně starou babu, abych si jí namlouval. Starý babě dejme hrabě, aby s něma hrabala, mladý ženě dejme muže, aby se s ním těšila.