Sušil 2330 | Z raju pěkneho města

98 words

Sušil 2330 | Z raju pěkneho města (100%)
[: Z raju, pěkneho města, :] vyhnana jest něvěsta. Vandruj že Evo z raju, už cě tu dobře znaju. Vychodzil Adam z raju, stanul na zemskem kraju. Puste krajiny oral, nastojte, s plačem volal. Ach, běda, mně nuznemu, ach, běda strapenemu. Do raje mne vic něchcu a ja sem tam ztracil cestu. Tam byly dobre časy, zlate na polich klasy. Nikdych němusel orać, na voly hejsa volać. Bys byla dobra ženka, poslechla bys malženka. Byla bysi se bala rozpravky zleho hada. Ach, jak sem ja bidně pad, vida, že cě zradil had! Něchcěl sem cě zarmucić, volil sem jabka skusić.

Erben 7/048 | Napěv (10%)
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.

Sušil 2324 | Adesiaš dal Vavřince vzici (8%)
[: Adesiaš1) dal Vavřince vzici, :] dal na něho velky oheň klasci. Palili ho beze vši milosci, bylo vidac jeho svate kosci. Obrać, mistře, na tu druhu stranu, až ma cisař hotovu pečeňu. Jak obracil, na kroček odkročil, uciral si bilum šátkum oči. Vidzim, mistře, že si litoscivy, budzě ci sam Pan Bůh miloscivy. Budzěš s nami dněs večeřu jesci a na věky s nami přebyvaci. Bo do nebe je cesta uzučka jak do šatnej jahelečky uška. A do pekla je široka brana, na padesat vozův murovana. Kdo ňum půjdzě, zbavěny něbudzě, na svoje rodiče běda volac budzě. Běda, běda, co scě učinili, nic dobreho nas něvyučali. A v tym pekle hrubě velky plamen, uchovej nas, paně Kriste, amen.

Sušil 0149 | Ovečko ztracená (7%)
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.

Sušil 0377 | V mlynařovem splavku (7%)
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.

Sušil 1436 | Šohajku švarny (7%)
Šohajku švarny, čemu něořeš? Či ci volky ustavaju, či sam němožeš? Dzěvečko švarna, oralcić bych ja; dybys ty mně pohonila, volil bych cě ja. Šohajku švarny, dyć němam biča, nědala mne ma macička za pohoniča.

Sušil 0254 | Měla sem synečka (7%)
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.

Galko 1/149 | Plače dievča na doline (7%)
[: Plače dievča :] na doline; [: hej, zobrali ho na zeline. :] [: Keby vedel, :] čo mu vzali! [: Hej, pekný ručník vyšívaný. :] [: Keby vedel, :] ktorý hajník! [: Hej, Gašparovie pán úradník. :] [: Keby vedel, :] či bez viny, [: hej, podpálil by tri(dve) dediny. :] [: Jeden Trenčín (Prosiek), :] druhú Belú, [: hej, a to všetko pre mú milú. :] ([: Prosiek horí, :] Belá nechce; [: ej, lapili ma pri neveste. :] [: Keby vedel, :] kto ma zradil, [: ej, doraz by ho dneska zabil. :] )

Bartoš 1901 / 0426 | Hromy bijú burijú sa nebesa (7%)
Hromy bijú, burijú sa nebesa: Otevri ně, moja miłá, léje sa, otevri ně, nech nestójím pod oknem, ľebo tady až do niti promoknem! Des promokeł, švárný šohaj, tam sa suš, mému srdci strápenému pokoj už; hoja! aľe moje líčka červené su od teba, fałešníku, zmorené.

Sušil 1609 | A ta naša maměnka (7%)
A ta naša maměnka žalostivě plače, pěkný bílý koláče hétmanovi peče. O, hétmane, hétmane, pusť mně syna mého, aby nosit nemusel munduru těžkého. O, má milá, rozmilá, má maměnko stará, šak von ho neponese než kobylka vraná.

Sušil 0313 | Ten fraštacký mýtník (5%)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.