Sušil 0639 | Krajino krajino krajino

45 words

Sušil 0639 | Krajino krajino krajino (100%)
Krajino, krajino, krajino, co jsi tak neveselá? Kyž je mně věc možná tam býti, kam jsem pomyslila. Pomyslela jsem já sobě do pole šerého, abych tam mohla spatřiti synečka mjilýho. Spatřila jsem tam jelinka, on si bystře skáče, spomněla jsem na synečka, mé srdečko pláče.

Erben 5/084 | Pojedeme na lov na lov (36%)
Pojedeme na lov, na lov, tovaryši máj, můj, můj, tovaryši můj: na lovíčky, na lovy, přes ten hájek borový, tovaryši můj, můj, můj, tovaryši můj! Běží, běží zajíc, zajíc, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať zajíčka uloví, tovaryši můj! Běží, běži srna, srna, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať tn srnku uloví, tovaryši můj! Běži, běží jelen, jelen, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať jelínka uloví, tovaryši můj! Běží, běží panna, panna, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať panenku uloví, tovaryši můj! Budeme se dělit, dělit, tovaryši můj: tobě zajíc a srna, mně jelínek a panna, tovaryši můj! Zdá-li se ti málo, málo, tovaryši můj: tobě všechna zvěřina a mně švárná dívčina. tovaryši můj!

Černík 1908 / 126 | Tancuj (25%)
Tancuj se mňú, duša moja, šak něbudzeš žena moja, duša má. Čo's to milá, čo's myslela, keď's ty na ten sobáš išla, duša má. Pomyslela som si sebe, že něbudzem žena tebe, duša má. A už idú, banda jim hrá, celý svět sa na ně dzievá, duša má.

Sušil 0464 | Zpívala bych sobě (25%)
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!

Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina (19%)
Ta Moščenská dědina je smutná neveselá; měl sem v ní galánečku, ta mi vypověděla. Jak se, milá, jak se máš? Falešná si jako ďas, falešnější než Jidáš, už mně víc neuhlídáš. Když tys na mně čekala, proč pak’s mně nezbudila, dvá vojáci s kvérama stojijó pod oknama. Dvá vojáci s kvérama, sósedi s laterňama, šelma rychtář s dráhami, ti mně póta dávali. A já falešná nejsem, já upřímná panna jsem, tři noci jsem nespala, na tebe jsem, čekala. Jak mně pótečka dali, do Hranic mně poslali, ó, Hranice Hranička, tam dostanu koníčka. Jak mně koníčka dali, pěkně ho osedlali, s Pánem Bohem, má milá, já juž jedu do Brna.

Sušil 0432 | Dy sem byla panenku (18%)
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.

Sušil 0734 | Nevybírej má panenko (18%)
Nevybírej, má panenko, abys nepřebrala, aby si ty nedostala horšího než sama. A já smutná, neveselá jsem si přebírala, až jsem sobě naposledy pastýřa dostala. Pastýř žene tamto stádo s hory vrškem dolů, ženě dává bič, palicu a sám bere troubu. A včilkej, vy hrdé panny, ze mne příklad berte, nech je mladý nebo starý, uctivosť mu dejte.

Sušil 0280 | Okolo Hodolan (13%)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)

Sušil 1642 | Ach ma mila rozmila (13%)
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.

Sušil 1046 | Vyšla je Marjánka (12%)
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (12%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“