Sušil 0426 | Má maměnka neví

25 words

Sušil 0426 | Má maměnka neví (100%)
Má maměnka neví ani neuhodne, za kým mé srdenko ve dně v noci vjadne. Mé srdénko teskní, žalovat si nesmí, dyby žalovalo, aj by zaplakalo.

Sušil 0631 | Zelenaj se zelenaj (52%)
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.

Sušil 0732 | Neuhódne aby hádal (35%)
Neuhódne, aby hádal, kdo tuto pěsničku skládal. Skládali ju dvá mládenci u rychtářů na lavici. Jeden Janek, druhé Jurka, měli vobá zlatý pírka. Jeden Jurka, druhé Janek, měli vobá marijánek. Janičkovo zlatý péří u panenky v truhli leží.

Sušil 0732 | Neuhódne aby hádal (35%)
Neuhódne, aby hádal, kdo tuto pěsničku skládal. Skládali ju dvá mládenci u rychtářů na lavici. Jeden Janek, druhé Jurka, měli vobá zlatý pírka. Jeden Jurka, druhé Janek, měli vobá marijánek. Janičkovo zlatý péří u panenky v truhli leží.

Sušil 0425 | Ach mamičko mamko (13%)
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.

Sušil 1589 | Křepelila malá křepelenka (5%)
Křepelila malá křepelenka, křepelila překrásná panenka. Křepelil s ňú1) malý krahulíček, křepelil s ňú2) překrásný Janíček. Co tu děláš, malá křepelenko, co tu děláš, překrásná panenko? Viju vínky, malý krahulíčku, viju vínky, překrásný synečku. Dej mně jeden, malá křepelenko, dej mně jeden, překrásná panenko. Já ti nesmím mého vínka dáti, láli by mně otec a ji máti. Dyž ti bude otec, máti láti, přijdi ke mně křivdu žalovali. Já tě budu věrně litovati,3) až se budú hory zelenati.4) Křepelila nad lúkú zelenú, zobala tam jetelinku drobnú. Ešče se jí dosti nenajedla, pravú nožkú si ju pomrvila. Křepelila nad studňú studenú, popíjela5) voděnku studenú. Ešče se jí dosti nenapila, levú nožkú si ju zakalila.

Galko 1/173 | Kukučka v zelenom hájku kukala (5%)
Kukučka v zelenom hájku kukala, pod lipkou Anička smutná plakala; čierne svoje očičká, pekné červené líčka ručníkom bieleným smutná máčala. Pod háj kom zeleným spieval sláviček, chodníčkom k Aničke kráčal Janíček; Čo ti, dievča, čo ti je, čo ťa trápi, sužuje, čo kropíš slzami ten svoj ručníček? Čo mi je, to mi je, dobre ty vieš sám, ty zradný, neverný, že nechodíš k nám; srdce moje ranené, očičky zarosené, pre teba, neverný šuhajko môj, mám. A ani by som tak nenariekala, keby ťa na mojich očkách nemala; lež vidím jak miluješ, lásku druhej sľubuješ, a ja som pre teba sama zostala! No počkaj, šuhajko, však sa budeš mať, musí ťa pánboh sám za to pokárať; on zná sľuby, záväzky, prísahu našej lásky, pred ním sa na teba budem žalovať.

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (5%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Sušil 0192 | Přišel pod okynko (5%)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)

Sušil 0362 | V černým lese v hájíčku (5%)
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.

Sušil 0297 | Přeneščasná cizí máti (5%)
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.