Sušil 1543 | Zakukaj zezulko

34 words

Sušil 1543 | Zakukaj zezulko (100%)
Zakukaj, zezulko, zakukaj mně zrána, enom mně vykukaj přes pole galána. Zakukaj, zakukaj, zakukaj mně ešče, abys vykukala mojí tovarišce. Tovaryšenko má, choďme my si v modře, nevydávajme sa, šak je nám tak dobře.1)

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (65%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (61%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Bartoš 1901 / 0953 | Žena (61%)
Žena. Ja už sem sa vydała, korheľa sem dostała, dycky v hospodě sedí, doma práce nehľedí. Poď, mužíčku, poď domu, já ťa pěkně povedu, já ťa pěkně povedu, už bude čas k obědu. Muž. Měj si oběd, neměj si, tu máš skľénku zavdaj si, goraľenka dobrá je, ta žałúdek zahréje. Žena. Nám gorałka nesvěčí, máme doma moc dětí, rozmysľet si mosíme, co my pres deň strávíme. Muž. Já v hospodě posedím, doma chľeba prisporím. Žena. A jak ty ho prisporíš, dyž ty domu naň chodíš, ešče dosť na tom není, ešče sa se mnu vadíš. Muž. A bár sa s tebú vadím ešče sem ťa nepobił. Žena. A jak’s ty ňa nepobił, dyžs ňa do ucha treščił, a tak treščił do ucha, až bych brzo ohłuchła. Muž. Treščił sem ťa do ucha, abys ľepší posłechła. Žena. Néjsú to žádné špáse, dyž sa světem roznese, že sa po cestách váľáš a ľuďom s tým prekážáš. Muž. Já ľuďom neprekážám, rači sa nekde skovám, za hałuzí za płoty, de ňa žádný nevidí. Žena. A šak bych rači była, dybych ťa neviděła, snad bych rekla: Zlý duchu, naprav ně muža trochu.

Sušil 1657 | Konec Věteřova (58%)
Konec Věteřova u tej Boží muky, stojí tamto milá, zalomuje ruky. Zalomuje tě jich za svoju hlavičku: Kemu's mě zanechal, švarný šohajíčku. Kemu bych tě nechal leda Pánu Bohu, aby ses chodila modlit k mému hrobu. Na mojem hrobečku rozmarýnek roste, věterský děvčátka vínky z něho neste. Ale vy ne všecky, enom ta nekerá, kerá má na vojně synka za galána.1) Kerá má děvečka na vojně synečka, nechať se podívá zrána do slunečka. Zrána do slunečka, večer do měsíčka, ona tam uvidí svého šohajíčka. Bude-li modravý, bude šohaj zdravý, bude-li červený, bude šohaj v zemi.2)

Sušil 0048 | Ležel Lazar v nemoci (58%)
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Erben 2/323 | Stojí hruška v šírém poli (57%)
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co mé srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (53%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Erben 5/331 | Když jsem já šel od své (53%)
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (53%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Bartoš 1901 / 0002c | Vydała mati vydała céru (51%)
Vydała mati, vydała céru daľeko přes poľe, přikázała jí, zakázała jí: Nechoď, cérko, ke mně. Já sa uděłám ptáčkem jařabým, poľetím přes poľe, a tam si sednu na zahrádečku, do modréj ľeľuje. Hukša, héj hukša, ptáčku jařabý, s téj modréj ľeľuje, ty mně ju zkazíš, ty mně ju złámeš, kdo ně ju zaľéje. Já sem nepřišła, maměnko moja, ľeľuju łámati, aľe sem přišła, maměnko moja, vám sa žałovati. Maměnka stójí, hłavěnkú kývá: staň, ceruško miłá! A muž ně budí, paliců cúdí: staň, mrcho lenivá! U méj maměnky, vařívały sa z rána masné pěry a muž: ně dává nekdy k snídaní pohłavkové střeły.