Sušil 1960 | Za horama nový dvůr

26 words

Sušil 1960 | Za horama nový dvůr (100%)
[: Za horama nový dvůr, :] ej, oženil bych se, Bože můj. Ženil bych se milerád, ale mně brání kamarád. Ženil bych se lehúčko, ale je peněz maličko.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (83%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Sušil 1638 | Dycky mně bývalo (12%)
Dycky mně bývalo veselé vyjití, a včil mně zarostla cesta modrým kvítím. Stezka modrým kvítím, bílou jetelinou, všecí mně zbraňujou chodit za děvčinou. »Pověz mně, synečku, kdo tobě v čem brání?« Zbraňujou, zbraňujou ti perštenští páni. Oni na vojáka mě odvesti dali, že mně budou svědčit véložky červený. Véložky červený, pojedu na koni, spomenež, má milá, na mé milování. Na mé milování, na mou věrnou lásku, až já si povedu koňa na řetázku. Koňa na řetázku, po straně palásek už jsem se oženil beze všech ohlášek. Já jsem se oženil, a ty ses nevdala, na koho, má milá, na kohos čekala? Na tebe, synečku s modréma očima, byla bych pro tebe do vody skočila.

Sušil 1720 | Ach ovej co je láska zlá (11%)
Ach, ovej, co je láska zlá, dyž jedna milovala dva. Ešče bylo horší, kamarádi bratři, dyž jedna milovala tři. S tým jedným v síni postála, druhýmu ruku podala a třetímu přála: Mám tě, synku, ráda, ach, radši než ty oba dva. Ach, ovej, co je věc těžká, otec mně brání synečka. Zbraňuje mi mati, nedá si tě brati, ach, ovej, co je věc těžká. Můj némiléší synečku, ďi, popros moju matičku, by mi nezbránili, a mi dovolili podat ti pravó ručičku. Ach, ovej, co sem slyšela, ach, ovej, co sem myslela, že já nejsem hodna jedinýho slova. Ach, lásko, jak jsi podvodná.

Sušil 0248 | Letěl letěl roj na mej milej (10%)
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.

Bartoš 1901 / 1173 | Dyž sem za milou chodíval (10%)
[: Dyž sem za milou chodíval, malý štěstí sem mívával. :] [: Maly štěstí i neštěstí, potkalo mně děvče hezky. :] [: Potkalo mně, neznalo mně, zašlo za mně, volalo mně. :] [: Poď synečku, z pravé strany pomož na mně plachtu trávy. :] [: Těžší tráva než otava, proč’ si, milá, toliž žala? :] [: Nažala sem do sytosti, abych měla kravám dosti. :] [: Kravám dosti, koni tvému, koníčkovi sedlanému. :] [: Bude-li kůň trávu jísti, musíš s něho dolů slézti. :] [: Slezu-li já s koně svého, seš zbavena věnce tvého. :] [: Věnce tvého, zeleného cos dostala od milého! :] [: Cos dostala, musíš schovat a já musím mašírovat :] [: Do pole, tam do šírého, tam zahyne chasy mnoho. :] [: Těš nás Pán Bůh, těš nás oba, mě na vojně tebe doma. :] [: Těš nás Pán Bůh v každé chvíli mně na vojně, tebe v síni. :] [: Síň, sekňičku zametala, slzami ji polévala. :] [: Co pak pláčeš a naříkáš, dyť mně přece tu ještě máš. :] [: Co pak pláčeš, co pak kvílíš, dyť ty se mnou jít nemíníš. :] [: Jak já nemám naříkati, dyž já nemám otce, máti. :] [: Otec, matka mně zemřeli, mně v zármutku zanechali. :] [: Do zármutku, do velkého, pomož synku, pomož z něho. :] [: Jaké Jest to pomáhání, dyž mně druhý otec brání. :] [: Druhá matka zapovídá, otčím mně k vám chodit nedá. :]

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (10%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Galko 3/054 | Ach, bože moj, prebože moj, čo som ta (10%)
Ach, bože moj, prebože moj, čo som ta rozhneval, [: ked mi to nechceš dat, :] čo som zamiloval? Zamiloval som si dzievča s čiernyma očima, [: ale mi ho bráni :] šecka má rodzina. Ach, rodzina, prerodzina, len mi hu nebránte, trebars je chudobná, nech len je robotná, ništ na to nedbajte! Ešče je to dzievča mladé pre mna vydávaci, dajte ho do školy, ja pojdem do vojny bojovaci.

Bartoš 1901 / 0547 | A v tech Mikuľčicách tam je (10%)
A v tech Mikuľčicách, tam je dobře, majú tam devčata v každém domě; méł sem tam jednu, chodíł sem za ňú štyry neděľe. Po štyry neděľe ve dně, v noci, jako tá rybička po potoce; ešče půjdu ráz a zeptám se vás, mám-ľi přijít zas. Nechoď k nám víc, švárný šohajíčku, zbraňujú tatíček aj s mamičkú; brání tatíček, mamička nedá, že su chudobná. Neděłaj si, miłá, z toho pranic, dyby ich bránilo na stotisíc; Pámbů statek má, a on nám ho dá, dyž budeš hodná!

Sušil 1629 | Skalička skalička (10%)
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (10%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!