Erben 2/103 | Před tím naším okenečkem

32 words

Erben 2/103 | Před tím naším okenečkem (100%)
Před tím naším okenečkem stojí lípa zelená: často na tě, můj holečku! mé srdéčko zpomíná. Pořád lidi povídají, že ta vojna zas bude: nevím, nevím, můj holečku! jaké to s tebou bude.

Bartoš 1901 / 1273 | Páni muzikanti (44%)
Páni muzikanti, vemte inštrmenty dobrý pozor na mňa dajte, vy sedľáci počúvajte co děłajú ženky! Ona ženka mnohá, dyž muž néni doma, on jí nechá hospodářství, ona krade až to praščí, a peníze sková. Ženka dojí v chľévě a žida má v izbě, príďa z venku přivítá ho, a hned sa ptá: co nového, a co má pěkného. A on jí zas praví: mám tu nové módy, jakživa ste neviděła, na jarmaku neuzřeła takové kartúny. Céra iďa z chléva, na žida sa dívá, vołá: mamo co děłáte, o złatý sa nehádajte, tata nejsú doma. Ľež tatu spatříme, šecko si kúpíme; bude pátek, budeme vít, možeme něco ukľudit a židovi dáme. Sedľák v pátek věje, žena k němu príde: běž ty mužu poobědvat, mý budem s cérú osívat, máš tam oběd v trúbě. A jak osívały, do měchů dávały; pachołek sa díru dívał, aby na ně nepovídał, že mu také dají. Dybych sedľákem był, vím co bych učinił; rekł bych: do ľesa jedu, vratił bych sa zasé domu, na všecko bych trefił. Príde kontribuce, sedľák zpíná ruce: co si, ubohý, poradit, kam sa já mám včiľ obrátit, prázná je truhľice. Až žena umírá, teprú si zpomíná: co sem, hříšná, děłávała, že sem muža okrádała, včiľ ně bude běda. *

Bartoš 1901 / 0756 | Sedláček trávu seče (43%)
Sedláček trávu seče, kosa mu chytit nechce, a on se oblidá, na Boha zpomíná, jak je vysoko slunce. Slunečko na poledně, má milá, vyprovoď mně. Vyprovoď mně přes les, a já tebe za ves, tam se zas rozejdeme. Když sme se rozcházeli, oba sme zaplakali, oba do jednoho šátečka bílyho, oči sme utírali.

Erben 3/022 | Náš kohoutek kokrhá kokrhá (42%)
Náš kohoutek kokrhá, kokrhá, bude brzo ráno: můj Jeniček zpomíná, zpomíná na mě, panímámo! kýž je možná tobě, potěšeni moje, hubičku dáti! Panímámo vstávejte, vstávejte, pantáta vás volá; snídaníčko chystejte, chystejte, bude u nás svatba: já se bodu vdávat, musím brzo vstávat ráno, raníčko. Můj Jeníček jede k nám, jede k nám, tamhle od háječku; věru, já ho dobře znám, dobře znám, po vraném koníčku: jenom pospěš hodně, potěšení moje, ráda tě vidím. Ráda tomu, ráda jsem, ráda jsem, srdce ve mně skáče; můj oumysl potěšen, potěšen, pro tebe, můj chlapče: nebudu se bávat, žebych měla spávat sama jediná.

Bartoš 1901 / 0243 | (42%)
1. Zazpíváł kohútek, na vrch Obětovéj, *) kdo kúpił kordúłku, Anyně Petrovéj. Lojza Šenkeříků ohľédł sa na ňu, hajda, chłapci, hajda, dáł sem toraľ za ňu. 2. Ščuká sa ně, ščuká, kdosi ňa zpomíná, starodávný gaľán na mňa zapomíná. Starodávný gaľán, jako to grnisko, može s ním poorat ovesné strnisko. 3. Ořechovský farář pěknú kázeň káže, ze škaredým mužem pěknú ženu váže. Ja, pane farářu, rači kázeň nekaž, ze škaredým mužem pěknéj ženy nevaž.

Erben 5/032 | Komínku komínku (26%)
Komínku, komínku, komínku můj! za to já tě prosím, jen trošku stoj. Kdybych tě, komínku, byl nedržel, dávno bys, komínku, v pisku ležel. – Co jste zedníci vy řemesníci! pod rukou jste pracovali, peníze jste napřed brali: to mám na vás zisku, komín leží v písku! – Komín sem, komín tam, však já jinej udělám: přidám hrstku popele, komín bude zas cele: komín sem, komín tam, však já jinej udělám! Kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj: vždycky jsem to slýchávala, že ta láska není stálá; kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj. „Řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám: ať si lidi povídají, vždycky pravdu nemívají; řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám!“

Erben 5/327 | Má panenko rozmilá! (25%)
Má panenko rozmilá! proč pak jsi tak fortelná, žes vojáky s kverama pod okny stát nechala? Už vojáci s kverama, ponocní s lucernama a verbíři s poutama stoji mezi vratama. Povídají verbíři, že se líbím císaři; pouta na nohy mi dali, do Prahy mě dodali. Pudrovaná hlavička, po straně je šavlička: tám hle slojí má milá, utírá si očička!

Bartoš 1901 / 1200 | Měsíček jasně svítí (25%)
Měsíček jasně svítí, radosť za pannou jíti, k hájíčku je cesta dlouhá, má panenka na mne čeká, chce se mnou dnes mluviti. Chce se mnou dnes mluviti, něco mně pověděti, že ti moji kamarádi, něco o mně povídají, že mne chtějí zabiti. Dal sem se cestou jinší, zrovna k mé nejmilejší, sedl sem si mezi kvíti, vidím dva mládence jíti, srdce mne již netěší. Šel sem za ní kousek dál, bych tu lásku vyzkoumal, tu po malé krátké chvíli, má milá se vede s jiným, jsem tu lásku vyzkoumal. Vyzkoumal sem ji prudce, zabolelo mne srdce, dyby chlapce verbovali, pod myslivce a dragóny šel bych a též dal bych se. Dostanu já koníčka, pěkně osedlaného, můj koníček se mnou točí, mé panence tekou z očí, ach, slzy bez přestání. Bílý šátek v ruce má, modré oči utírá, a ten šátek dávám tobě, abys ty si zpomněl na mě, až pak budeš na vojně. Nech ho, milá, nech sobě, až já budu na vojně, bys ty mohla trucovati, a ze mne blázna dělati, nešlo štěstí tobě.

Erben 2/603 | Já mám holku to je holka (25%)
Já mám holku, to je holka, to je ňáká panenka: ona se tak pěkně nosí jako ňáká hraběnka. Vždycky lidé povídají, že ona je hrbatá: vy jste lidi všickni blázni – ona je tak bohatá. Má na zádech spakováno, jako kdy chce vandrovat: nechtěl bych s ní, na mou věru! na ten filec handlovat.

Erben 2/812 | Já bych si tě ráda vzala (24%)
Já bych si tě ráda vzala, třebas byl podruh: ale lidi povídají, že jsi samej dluh. „Žádny dluhy já nemám, ani si z nich nedělám: můj tatíček všecko platí, já jsem jako pán!

Erben 3/178 | Dycky lidi povídají (24%)
Dycky lidi povídají, že my nic nemámy: a my mámy na ponebí půl votypky slámy!