Erben 2/185 | Zelenej hájičku

28 words

Erben 2/185 | Zelenej hájičku (100%)
Zelenej hájičku, zelenej se les: co’s mně včera slíbila, já jdu pro to dnes; co’s mně včera slíbila, já jdu pro to, má milá, slíbila, nedala, mne ošidila.

Sušil 2099 | Na kopečku drobná rýž (68%)
[: Na kopečku drobná rýž, :] [: ty mě, milá, ošidíš. :] Minulo mi sedum let, ošidila jsem jich pět. Na to jsem se zrodila, abych chlapce šidila. Ješče tebe šidit mám, ale to neudělám.

Erben 2/440 | Teče voda studené (68%)
Teče voda studené k znejmilejší do dvorečká, k znejmilejší do dvora. Kdo tu vodu vyvede, ten mou holku znejmilejší, ten mou holku povede. Prší voda, prší dýšť: ty mě, holka znejmilejší, ty mě holka ošidíš. „Ošidila jsem jich pět: ještě myslím, můj holečku, ještě myslím na devět. Ošidím-li šestého: tebe já mám, můj holečku, tebe já mám jistého!“

Erben 2/231 | „Pusť mě holka (68%)
„Pusť mě, holka, pusť mě do komůrky.“ A já nechci, já tam mám měchurky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší komůrky, že jsem tě nepustila! „Pusť mě, holka, pusť mě do setničky.“ A já nechci, já tam mám rohlíčky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší setničky, že jsem tě nepustila!

Sušil 2076 | Dyby byla Morava jako je Vídeň (68%)
Dyby byla Morava, jako je Vídeň, dala bych ti huběnky na celý týden. Ale že je Morava maličká, ošidila děvečka synečka. Dyby byla Morava, jako jsou Čechy, dala bych ti huběnky ze štyry měchy. Ale že atd. Dyby byla Morava, jako je Slezko, dala bych ti huběnky, až by to plesklo, ale že atd. Dyby byla Morava, jako jsou Uhry, dala bych ti huběnky na všecky uhly.1) Ale že atd.

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (28%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Bartoš 1901 / 1073 | O sv Dorotě (28%)
O sv. Dorotě. Byla svatá Dorota, Pobožného života, Pěkně, čistě chodila, Protože svatá byla. Šla jednou přes králův háj, Potkal ji tam sám pan král. Chceš Doroto, chceš mou být? Chce ti celý svět sloužit; »Nechci, králi, nebudu, Slíbila jsem jinému, Slíbila jsem jinému, A to Bohu samému.« Král se na ňu rozhněval, Do žaláře vsadit dal, Do žaláře vsadit dal A na vojnu odjechal. Sedm let tam bojoval, Na osmý rok přijechal. A jak domů přijechal, Na Dorotu hned se ptal. Je Dorota, je, žije, Nejí ani nepije. Král se na ni rozhněval A katu ji pod moc dal. Kat s ní ide po mostě, Rozmlouvá s ní po sprostě: Chceš, Dorotko, chceš mou být? Chci ti život zachránit. »Nebyla jsem královou, Ne tak býti katovou.« Kat se na ni rozhněval, Na oleji smažit dal; Ona Boha prosila, Aby hrom bil do kola A hned z čistého jasna, Až se země otřásla. Lidé práce nechali A ku králi spěchali Pane králi pravda jest, Že Dorota svatá jest »Vezmi kate sekeru, Setni Dorotě hlavu.« Již je Dorota sťata, Duše do nebe vzata Andělé duši vzali A tělo pochovali. Doneste jí lilie, Od Panenky Marie, Doneste jí ovoce Od nebeského Otce.

Bartoš 1901 / 0261 | Šest dní do tédňa (27%)
[: Šest dní do tédňa, sedmá neděla: :] [: dé mně má milá, ] [: co’s mně slíbila. :] [: Věnec zelené, rozmarýnové, :] [: já si jé připno :] [: za klobók nové. :]

Erben 2/819 | Honzo můj rozmilý (27%)
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.

Sušil 0377 | V mlynařovem splavku (27%)
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.

Bartoš 1901 / 0251 | Před naši zahrádka šprlená (27%)
Před naši zahrádka šprlená. Kdo pak ji šprlil? Má milá. V ní jest rozmarýn, to já dobře vím, jsem ho sázela. Když jsem ten rozmarýn sázela, všem mládencům jsem ho slíbila; jenom jednomu, svému milému ho neslíbila. Když jsem ten rozmarýn trhala, všem mládencům jsem ho rozdala, jenom jednomu, svému milému jsem ho nedala.