Sušil 0594 | Kdybych se já Boha nebál ješče

30 words

Sušil 0594 | Kdybych se já Boha nebál ješče (100%)
Kdybych se já Boha nebál, ješče bych se podíval, kdo by mně s mó miló seděl nebo mně ju vobjímal. Nabil bych sobě pár pistolí, střelil bych synkovi pod nohy.

Erben 2/461 | Plakala želela (36%)
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.

Erben 5/323 | Ta Strahovská brána (35%)
Ta Strahovská brána 1) pěkně malována, stojí pod ní má panenka celá uplakána. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu ještě máš? potom můžeš pro mě plakat, až mne neuhlídáš. Místo domu mého mám koně vraného, šavličku a karabinu, a sedlo na něho. Místo krásných panen pár pistolí na něm: Adie, má nejmilejší, buď tu s pánem Bohem! Na koníčka skočím, šátečkem zatočím: Adie, má nejmilejší! já se ti poroučím. Na koníčku sedím, smutně sobě hledím: neplač pro mě, má panenko! že tě neuvidím. Nedívej se za mnou oči ti vypadnou: škoda těch tvejch modrejch očí,2) komu se dostanou! 1) Ta Moravská brána. 2) tehdáž jsi se mohla dívat, když’s byla mou pannou!

Sušil 1703 | Jiná Nápěv předešlý (35%)
Jiná (Nápěv předešlý) Rozvi se, rozvi, krásná růžičko, kdo tě má milovat, srdce perličko. Miloval sem tě, už víc nebudu, a už já pro tebe na vojnu půjdu. Koně sedlejte, pistoli dejte, a mou nejmilejší mně zavolejte. Na koňa sedal, za paláš se bral: Navrať mně, má milá, co sem ti zavdal. Nezavdal si mně jenom prstýnek, ještě si vyloupl jeden kamínek. Já ho nevyloup, on jest sám vypad’. To máš znamení, že budeš plakat. Přede mnou, za mnou nepřátel dosti, můžeš si vybírat, co chceš k libosti.

Sušil 1636 | Ty tuřanský hodine (35%)
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.

Sušil 0599 | Kdybych se já nebál (35%)
Kdybych se já nebál, panenko, tvé zrady, [: šel bych na jablička do vašé zahrady. :] Ale já se bojím, že bys mě zradila, že by mně má služba celá nestačila. »Neboj se, synečku, já tebe nezradím, červeným šátečkem okýnko zahradím.«

Sušil 1683 | Jiné čtení (34%)
Jiné čtení Vyšla hvězda krásná jak dennice jasná, svítila ona panence, až šohajka našla. Přišla, žalovala: Máti povídala, že sem děvčina chudobná, voják domu nemá. Třeba domu nemám ani chaloupečky, a já přece nemiluju špatné frajerečky. Místo domu mého mám koňa vraného, na bok si připnu šabličku, sednu si na něho. Místo krásných panen pěkné sedlo na něm. Pár pistolí, karabinu, odjedu já na něm.

Erben 2/055 | Kdybych já se nebál (34%)
Kdybych já se nebál, má milá, tvé zrady, šel bych na jablíčka do vaší zahrady. Bojím se však, bojím, žebys mne zradila; žeby mně má služba za rok nestačila. „Neboj se, můj milý, já tebe nezradím: červeným šátečkem okýnko zahradím.“

Sušil 2343 | Ziždželi se pánové (34%)
[: Ziždželi se pánové na turecký pomezí. :] Mezi nima jeden pán, co tu vojnu začénal. Dyž se vojna začala, on ušel do kostela. Mše svatá se začéná, první posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Kněz Boží tělo zdvíhá, druhý posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Mše svatá se skonává, třetí posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. A když z kostela vyšel, už málo lidu našel. Pán Bůh se mnó, svaté Ján, už já málo lidu mám. Dal mu Pán Bůh vítězství, nebál se jeden šesti. Tak mu Pán Bůh ščestí dal, že mše svaté nezmeškal.

Erben 7/052 | Pod kopečkem (20%)
Pod kopečkem tráva zelená, po ní se prochází panna Maria. Potkala ji svatá Alžběta: „Kam pak pospícháte, má milá teta?“ „Pospíchám já k tělu božímu, abych vykonala boží modlitbu.“ Poslal pán Bůh s nebe anděla, aby se podíval, kde je Maria. Marja klečí v čistém kostele, ona se tam modlí při božím těle. Kdo tu píseň třikrát zazpívá, tomu milý pán Bůh štěstí, zdraví dá. Zpívala ji Maria panna, to když kolíbala božího syna.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (19%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.