Sušil 0774 | Pověz mi synečku

49 words

Sušil 0774 | Pověz mi synečku (100%)
Pověz mi, synečku, kdes včerá večír byl? »GaIanečko moja, enom naprotivá.« Co ti tam, synečku, co ti tam pravili? »Galanečko moja, tebe pomlúvali.« Cos ty jim, synečku, cos jim na to říkal? »Galanečko moja, smutně sem si vzdychal.« Ešče-li, synečku, ešče-li k nám1) půjdeš? »Galanečko moja, dokad živa budeš.«

Černík 1908 / 010 | Koně moje (39%)
Koně moje, koně, koníčky šetky tri, němóžú vytáhnúc vínečka od Nitry. Milý, mocný Bože, už-li je pól noci, ešče-li sa vyspja moje čierné oči? Už je dzeň, už je dzeň, už je bielé ráno, jak si sa něvyspal, už sa vyspíš málo.

Erben 2/820 | Ančičko šafářojic! (27%)
Ančičko šafářojic! neříkej tátoji nic: jenom řekni mámě, že se spolu známe: tátoji neříkej nic, Ančičko šafářojic! „Honzíčku! příď jenom k nám a řekni tátoji sám, aby v tom vůli dal, nám spolu požehnal; jen řekni tátoji sám, až přídeš, Honzíčku, k nám.“ Ančičko! přec se lekám, když si na to zpomínám: co řekne pantáta, kterak mě přivítá? když si na to zpomínám, Andulko, vždy se lekám! „Proč by tě nepřivítal, když panímámě říkal: žeby tě rád viděl, abys k němu přišel, sám panímámě říkal – proč by tě nepřivítal?“ Jest-li že ty budeš má, jak šťastni budem obá: budem se milovat, společně pracovat; jak štastni budem obá, až budeš, Ančičko, má!

Erben 2/167 | Když jsem šel dnes tejden (26%)
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!

Sušil 0796 | Pře můj milý marijánku! (20%)
Pře můj milý marijánku! Sela sem tě na záhonku. Sela sem tě zrána, ona zešla tráva. Pře můj milý rozmarýne, už mně všecko ščestí hyne, už mně zahynulo, co mě těšívalo. Před našíma naprotivá, rozmarýn se tam zelená; už se nezelená, maměnka mu nedá. Zelená se mně přes pole; ani to nebude moje. Šohaju zarmócený, chodíváš v cizí strany.

Sušil 2277 | Dař paňmaměnko dobrotivá (20%)
Dař, paňmaměnko dobrotivá, králka s králem naprotivá, králka na krále prosí, že to býti mosí. Dyby to býti nemosilo, ani by se to neprosilo. Mámy krále chudobného atd.

Sušil 0601 | Dyby mně tak bylo (20%)
Dyby mně tak bylo, jak mně bývávalo, dyž mně to slunéčko jasně svítívalo. Svítilo mně slunko, bylo naprotivá, už se to slunéčko za hory ubírá. Svítilo mně děvče jak to krásné slunce, ale už nesvítí, odešlo za kopce.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (12%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Erben 2/132 | Vyletěla čejka (12%)
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.

Erben 2/131 | V háječku v dolině (12%)
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (12%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!