Sušil 0940 | U ščitenskej Boží muky

28 words

Sušil 0940 | U ščitenskej Boží muky (100%)
[: U ščitenskej Boží muky :] klečí synek, sepňa ruky. Klečí, klečí, Boha prosí, že to děvča dostat mosí. Dyby mně bránil celý svět, a já to děvče mosím mět.

Sušil 0939 | U brněnské Boží moke (58%)
[: U brněnské Boží moke :] [: klečí tam šohaj, :] sepňa roke. Přišla k němu jeho milá a ptala se ho, co tam dělá. Nedělám to, milá, mnoho, jenom se modlím Páno Boho. Habe mně dal Pán Bůh ščestí, habech já dostal děvče hezký.

Sušil 2346 | Dyž sem slúžil na tej fáře (35%)
Dyž sem slúžil na tej fáře u teho pana faráře, tak sem se já modlíval, Pána Boha prosíval. Za to dívča černojoké, za to nízké, nevysoké, aby mně ho Pan Bůh dal, Nepomucký svatý Ján. Jane, Jane, já ťa prosím, já to dívča dostat mosím, já to dívča mosím mět, co by bránil celý svět.

Sušil 2265 | A co ten král za královnu (33%)
A co ten král za královnu dostal, jakoby ju vymaloval, vypsal. Do tanečka jako by plynula a do díla jak by neuměla, do kolečka jako laštovička a do díla jako pivná bečka. První krávu stoličkó zabila, druhé krávě nohu přerazila a té třetí ješče Pánbůh chránil, že se sám král před královnó bránil.

Sušil 0941 | U tej přiborskej Boží muky (16%)
[: U tej přiborskej Boží muky :] [: kleči tam syneček, :] sklada ruky. [: A přišla k němu jeho milá, :] [: a slovečko k němu :] promluvila.

Erben 7/059 | Byla jest louka zelená (9%)
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.

Sušil 0059 | Náš stařiček sobě vzdychá (9%)
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.

Sušil 0169 | Žalostné kvílení rozmilí křesťané (9%)
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.

Sušil 1657 | Konec Věteřova (9%)
Konec Věteřova u tej Boží muky, stojí tamto milá, zalomuje ruky. Zalomuje tě jich za svoju hlavičku: Kemu's mě zanechal, švarný šohajíčku. Kemu bych tě nechal leda Pánu Bohu, aby ses chodila modlit k mému hrobu. Na mojem hrobečku rozmarýnek roste, věterský děvčátka vínky z něho neste. Ale vy ne všecky, enom ta nekerá, kerá má na vojně synka za galána.1) Kerá má děvečka na vojně synečka, nechať se podívá zrána do slunečka. Zrána do slunečka, večer do měsíčka, ona tam uvidí svého šohajíčka. Bude-li modravý, bude šohaj zdravý, bude-li červený, bude šohaj v zemi.2)

Sušil 1278 | Vystup ty děvečko (8%)
Vystup, ty děvečko, vystup na stolíček! Pohledni po lidech, je-li tam tatíček. Tatíčka tu není, on před Bohem klečí, Pána Boha prosí. Pusť mia, Bože, domů, mám tam jednu dceru. Ludé ju vdávajú, svaďbu jí dělajú.

Sušil 0265 | Na konec Novej Vsi (8%)
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.